Spalovač mrtvol (1968)


Režie: Juraj Herz
Rok výroby: 1968
Délka: 95 min
Země: Československo

Hrají:
Rudolf Hrusínský … (Kopfrkingl)
Vlasta Chramostová … (Lakmé / Dagmar)
Jana Stehnová … (Zina)
Milos Vognic … (Mili)
Zora Bozinová … (Reinkeová)
Ilja Prachar … (Walter Reineke)
Eduard Kohout … (Bettleheim)
Jirí Menzel … (Dvorak)
…a další

 

Atmosféra doby
Píší se 60. léta minulého století. Československou Socialistickou Republikou právě otřásají změny a reformy. Pryč je dusno nekompromisních padesátých let a do země opět zavane na krátko i čerstvý vzduch. To se podepisuje i na vývoji československé kinematografie. Zatímco v padesátých letech dominovaly biografům budovatelské snímky nabyté ideologickým patosem, nyní je přáno i „volnomyšlekářské alternativní tvorbě“, vyloučena není ani přiměřená porce satiry. Vše má ale jednou skončit. Československo čeká vpád vojsk Varšavské smlouvy a následné temné období normalizace. Ještě před tím má však ale spatřit světlo světa jeden přelomový snímek.

Děj
30. léta minulého století. Dějová linie se točí především okolo dobrosrdečného Karla Kopfrkingla a jeho rodiny. Pan Kopfrgingl je věrným zaměstnancem krematoria. Zásadně nikdy nepije ani nekouří. Se svou prací je spjat jako jedno tělo, jedna duše. Duše? I o té ví své. Doma má svou knihu o Tibetu, která je kromě Řádu krematoria zlatým hřebem jeho literární sbírky.
Zatímco na Československo právě dopadá stín blížící se okupace, pan Kopfrkingl žije spokojeně svým měšťáckým životem spolu se svou rodinou a zpříjemňuje si život maličkostmi. Tu a tam koupí nějaký obraz a osobu, jež je na něm portrétována žertovně přejmenuje, vezme rodinu do panoptika a nebo sedí doma a předčítá sloupky ze zadních stran novin. Pokud se ho někdo zeptá na aktuální politickou situaci, s úsměvem odpoví: „Žijeme v dobrém lidském státě….“
Aniž by se však změnila jeho dobrosrdečná povaha, začne se měnit jeho jednání. Stane se aktivním členem sudetoněmecké frakce NSDAP. Začne vnímat výhody a nevýhody, jenž mu jeho nové postavení přináší. S milým úsměvem své spolupracovníky a sousedy udáváním uvrhá do životu nebezpečné situace. A co víc: Ani jeho rodina, ti, kterým říkává s oblibou „Něžná“, „Čarokrásná“ a „Drahý Mili“, nejsou již před ním v bezpečí.

Kniha
Snímek je filmovým zpracováním románu Jaroslava Fukse (ten spolupracoval s Herzem i při tvorbě scénáře k filmu). Kniha je napsána velmi čtivým barvitým jazykem. Obzvláště poutavé jsou dialogy, lépe řečeno monology hlavního „hrdiny“. Ostatní postavy totiž spíše jen sekundují jeho bizardním dobrosrdečným projevům. Kapitola často končí uprostřed věty daného monologu a následující začíná pokračováním v této větě. Již však na jiném místě a v jinou dobu. Fuks je však velmi strohý vypravěč. Popis prostředí je často velmi stručný. Nezabývá se blíže psychologií postav. Psychologické pohnutky a motivy, které vedou k určitému jednání, tak zůstavají nevyřčeny. Není to ovšem nic, co by ubíralo na prožitku při čtení této knihy. Čtenáři je tak dán kolosální prostor vytvořit si vlastní úsudek o psychologickém pozadí příběhu.

Vizuální podoba snímku
Fuksův způsob ukončit jednu kapitolu a započíst druhou uprostřed monologu převedl Herz na filmové plátno díky velmi působivé práci se střihem. Výsledně to působí, jako by nás náhle přemístil v místě a čase. Například v jedné scéně Rudolf Hrušínský (Kopfrkifngl) kupuje v prodejně obraz. Následuje detail jeho obličeje. A náhle stojí v předsíni svého bytu a oznamuje své ženě, že koupil obraz. Střih při detailu na jeho obličej je téměř nepostřehnutelný! Hrušínského výraz se vůbec nezmění.
Pochvalu si rovněž zaslouží i kamera (Stanislac Milota). Pro podržení bizardní atmosféry nasycené šílenstvím, jsou postavy snímány z různých úhlů, často šikmo zespoda či zezhora tzv. rybím okem.

Atmosféra snímku
Film provází od počátku až do konce ponurá morbidní amtosféra. Smrt tu na vás dýchá prakticky z každého póru. „Vždyť pohřeb žehem je tak lidský!“ Vše je ale točeno s jistým nadhledem, s až groteskní nadsázkou. Paradoxně to však ale vůbec nepůsobí komediálně, ba naopak! Jako by jste se ocitli v šíleném panoptiku, kde je všechno totožné s realným světem, ale zároveň je to tak trochu absurdní. Při každém úsměvu jednoho z herců, při každém detailu kamery tak na Vás lehce dýchne paní hrůza.
Nedílnou součástí atmosféry je rovněž velmi umně zvolený hudební doprovod.

Herecké výkony
Zde jsou na místě hned dvě poklony. Ta první patří Juraji Herzovi za výběr Rudolfa Hrušínského pro roli Karla Kopfrkingla. A ta druhá hned samotnému Hrušínskému za to, jak se své role zhostil.
Hrušínského výkon je naprosto dokonalý. Díky jeho nenucenému brilantnímu výkonu tak postava získala nový rozměr. Skoro se nechce věřit, jak excelentně dokázal tento pán, jehož známe především jako pitomně usmávajícího se Švějka či svérázného doktora z Menzelovi Vesničky, ztvárnit chorého maniaka Karla Kopfrkingla. Hrušínský v této netradiční roli dokazuje, jak neskutečně variabilním byl hercem. Fuksův barvitý jazyk interpretuje takovým způsob, že to až vypadá, jako by Fuks při psaní románu viděl v Kopfrkinglovi právě Hrušínského.
Po mistrově boku rovněž exceluje Vlasta Chramostová. I její výkon by neměl být opomenut, byť je její role téměř němá.
Ve filmu se objeví i několik dalších ikon tehdejší československé kinematografie, např. Jiří Menzel, Ilija Prachař, Vladimír Menšík atd. Těm ovšem není dán dostatečný prostor a tak jejich výkon zaniká vedle excelentní práce R. Hrušínského.

Závěrem
Osud Spalovače Mrtvol byl poměrně smutný. Často se mluví o tom, že nastupující německá okupace ve filmu byla paralelou nadcházející normalizace ve skutečném světě. Zda to tak Juraj Herz opravdu zamýšlel, nevíme. Každopádně se u normalizátorů nesetkal s pochopením a tak byla brzy po uvedení projekce snímku zakázána a Spalovač putoval do trezoru, kde vyčkával dvě desítky let. Ještě před tím však stačil vyhrát několik cen – v roce 1969 získal Herz za režii a Milota za kameru cenu FITESU Trilobit. Na Přehlídce českých a slovenských filmů v Sorrentu obdržel snímek Stříbrnou Sirénu.

Svůj comeback po roce 1989 si pak Spalovač odbyl spíše ve filmových klubech či na obrazovce ČT 2. Jistou dobu byl tento snímek velmi těžko sehnatelný. Dnes se však dá běžně zakoupit na DVD.

Hodnocení10
V této fázi již toho není mnoho, co podotknout. Výše byly vyřčeny všechny důvody, pro které si snímek Spalovač Mrtvol zaslouží právem hodnocení nejvyšší. Nejen proto, že dokáže divákovi zprostředkovat stále kvalitní filmový prožitek, ale i pro jeho hodnotu, jakou měl a má v kontextu československé kinematografie. Nebylo-li možné jej patřičně docenit kdysi, je nejvyšší čas mu to vynahradit právě teď.
100%

Sdílejte článek

19 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Solo 18 července 2010 v 14:14

    Jeden z nejlepších československých filmů všech dob. Jde o naprosto
    úchvatné dílo, které mě dostalo ve všech směrech. Ať už je to
    děsivě-morbidním scénářem o přeměně milujího otce, na zfanatizovaného
    blázna, který chce pro své blízké jen to nejlepší a chce je očistit
    kremací. Hlášky jenž zde zazněly z úst mistra Hrušínského jsou rovněž
    nezapomenutelné a jeho výkon bych označil za jeden z nejlepších, jaký
    jsem od něj viděl ( i když pravda, on hrál většinou velice dobře). V 
    neposlední řadě musím pochválit kvalitu kamerových záběrů, které se dají
    považovat za mistrovké dílo a dopomohly stát se filmu, tím čím je. Tedy
    fenomenálním snímkem, který zaujme každou generaci a opravdovou
    legendou!

  2. Profilový obrázek
    Pavel 21 ledna 2010 v 17:11

    No koukám, že budu asi jediný, koho tenhle snímek nějak moc nenadchnul.  Jak film překlenul zhruba polovinu začalo mě nudit sterotipní prostředí, ve kterém se film střídal, krematorium, dýchánky s děvkama a sladký domov pana Kopfrkingla. Po akční stránce, je to jedna velká nuda. Stále dokola jedno a to samé tlachání. Nějaké té akce jsem se dočkal asi až v poslední čtvrthodině filmu.

    Na druhou stranu, musím uznat, že na tehdejší dobu celkem moderní film, který těm současným rádoby hrorovým filmům trhá prdel na celý čáře.  Těžko bych asi dnes hledal někoho, kdo by se mohl zhostit role šíleného psychopata Kopfrkingla. Hrušínský zazářil a je škoda, že se narodil  o trochu dříve, neboť si myslím, že by v Hollywodu exceloval společně s Karlem Rodenem. Na stránku druhou, nebít pana Hrušínského, který umí hrát jen očima aniž by cokoliv řekl, tak prostě víte, že to byl pan herec, nejspíš bych film po třiceti minutách vypnul, takže díky Bohu, že se narodil  o něco dříve, protože nsi nejsem jistý, jestli by tuhle roli někdo zmáknul tak jako on.  Možná by se ji trochu přiblížil Boris Rosner, Petr Čepek nebo už zmiňovaný Roden, ale i tak by to asi nebylo ono.  Pokud to budu tedy hodnotit v měřítku české kinematografie a v rámcích možností našich poměrů pak tleskám

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 2 října 2009 v 00:07

     Film, jehož síla spočívá v naslouchání. Divák, který nechává zvukové a obrazové vjemy projít hlavou a zase vyjít ven, z tohoto filmu nikdy požitek mít nebude, stejně jako z mnoha dalších zlatých hřebů naší i zahraniční kinematografie, protože v novodobém filmu se už jen málo vzpomíná na věci, které dělají opravdový film filmem. Pokud budeme skutečně dokonalého Hrušínského poslouchat, neunikne nám přehlídka až černohumorných hlášek, které nás sice nemají položit na lopatky, ale skvěle doplňují onu divnost pana Kopfrkingla. Spolu s dokonalou, mrazivou hudbou, skvělé kameře pana Miloty, který v některých scénách výtečně použil rybího oka, a především výtečnému střihu (mnohokrát si můžeme všimnout, že Hrušínský začne větu na jednom místě a po přímém střihu je v úplně stejné poloze, větu dokončuje, ale když kamera přejde z detailu do polocelku, zjistíme, že už není v masérském salonu s prvotřídní děvkou, ale doma a mluví na svou manželku…. jde samozřejmě jen o detaily, ale právě takových by si každý měl všímat, stejně jako toho, že do krematoria nastoupil mladičký Menzel alias pan Dvořák, nebo že po boku Menšíka vystoupila tehdy mladá Míla Myslíková…. a pan Kopfrkingl? Nu, už to tady bylo napsáno. Nikdo jiný než Ruda už to prostě být nemůže :o) Mistrovský film, 100%

  4. Profilový obrázek
    ondrej 10 března 2009 v 20:15

     Skvělý tuzemský horor, který je opravdovou legendou. Když jsem se na něj díval, tak mě mrazilo. Tak skvěle vykreslený psycho profil hlavního hrdiny jsem ani v Osvícení neviděl a to vše v kontextu druhé světové války a myšlenky, že člověk je jen popel a mělo by se mu pomoc od pozemských bolestí je skutečně díky životní roli Rudolfa Hrušínského, mrazivá. Geniální Psycho horor který má snad nejinteligentnější dialog v dějinách hororu. 100% bez mrknutí oka.

Nový komentář