Sharktopus vs. Pteracuda (2014)


Režie: Kevin O’Neill
Rok výroby: 2014
Délka: 84 min
Země: USA

Hrají:
Katie Savoy … (Lorena Christmas)
Rib Hillis … (Hamilton)
Robert Carradine … (Dr. Rico Symes)
Akari Endo … (Veronica Vegas)
Tony Evangelista … (Rick Hoffman)
… a další

 

Vědec Rico Symes touží po mocné biologické zbrani, která by mu přinesla věhlas a uznání. Podařilo se mu získat DNA dávno vyhynulého Pterodaktyla, kterou zkombinuje s DNA barakudy k ještě větší dokonalosti svého výtvoru. Tvor schopný žít na zemi, ve vodě i ve vzduchu, ovládaný za pomoci implantovaného čipu pěkně na dálku – prostě dokonalost sama. Má to však jeden háček. Během testů se podaří jednomu z pomocníků ukrást a změnit heslo k programu, což má za následek ztrátu kontroly nad nebezpečným tvorem. Pteracuda ihned využije nabité svobody a okamžitě si začne hledat zdroj potravy. Pláže i blízké město jsou plné bezbranných lidí, a tak se Rico Symes rozhodne zastavit svůj výtvor za pomocí jakýchkoliv prostředků. Naneštěstí se dozvídá, že v nedalekém zábavním vodním parku pracuje mladá bioložka Lorena a hlavní atrakcí se má stát jediný potomek Sharktopuse (kříženec žraloka a chobotnice). Je však moudré pustit na svobodu jednoho nebezpečného zabijáka, aby pomohl zničit druhého? Co když ztratí kontrolu i nad ním?

Jak jsem již několikrát zmínil, jsem celkem fanda céčkových monster/animal filmů. Tedy spíš jsem býval. Za poslední roky bylo natočeno mnoho těchto filmů, a především američtí scénáristé a režiséři se doslova předháněli v co možná nejbizarnějších klonech nejrůznějších zvířat a prehistorických tvorech. Zatímco společnost Asylum se nejvíce zaměřovala na všechny ty Mega…, Syfy se jim snažila konkurovat poněkud ucelenějšími kousky, ale mnohdy i ona okupovala hororové odpadní vody. No a tentokrát se pokusila oživit z dílny Rogera Cormana Sharktopuse. Již první díl tohoto křížence žraloka a chobotnice mě nějak výrazně neoslovil a tento sequel dopadl naprosto stejně.

Kevin O’Neill nahradil v režisérském křesle packala Declana O’Briena a tuto výměnu jsem uvítal doslova s povděkem. Přece jenom O’Neill mě svými předchozími filmy zaujal o něco více, a tak jsem doufal, že se dočkám alespoň průměrné podívané. Bohužel se tak nestalo, a to hlavně díky otřesným CGI efektům, které byly opravdu směšné, a to už jsem viděl ledasco. Při troše dobré vůle se dají obě počítačová monstra překousnout, ale je na první pohled zřetelné, že jsou do natočených scén jen přidané (stačí se pozorněji dívat na scenérii za nimi). Naštěstí se tu objeví i několik vydařených humorných scén, které vyplynou z mord scén.

Kupříkladu takový plážový volejbal s hlavou nebyl k zahození. Podobně ujetých momentů tu bylo k vidění hned několik, což zachránilo tento film od odpadního hodnocení. Jednou velkou tragédií však byly herecké výkony většiny zúčastněných. Přehlídka ochotnického představení mi trhala žíly asi nejvíc. Přísnější měřítko snesl snad jen Rib Hillis, coby ochranka doktora Symese, a představitelka hlavní hrdinky Katie Savoy. Ta však spíš okouzlovala svým vzhledem než hereckým výkonem.

Hodnocení3
Sharktopus vs. Pteracuda tak ve finále dopadl v mých očích naprosto stejně jako jeho předchůdce. Tudíž i mé hodnocení bude naprosto stejné. Některé série jsou zkrátka absolutně zbytečné a Sharktopus je toho nejlepším důkazem.
30%

Sdílejte článek

Solo ( profil autora )

Život je hořký. Bohudík!

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář