Český název: Kanec, Divočák
Režie: Russell Mulcahy
Rok výroby: 1984
Délka: 95 min
Země: Austrálie
Hrají:
Gregory Harrison … (Carl Winters)
Arkie Whiteley … (Sarah Cameron)
Bill Kerr … (Jake Cullen)
Chris Haywood … (Benny Baker)
David Argue … (Dicko Baker)
Judy Morris … (Beth Winters)
… a další
V prachu australské prérie se prohání nezvykle veliký a agresivní kanec. Své o tom ví starý lovec, který nyní čelí soudu za záhadné zmizení svého vnuka. Jeho historce o praseti nikdo nevěří. Teprve po čase mu mnozí dávají za pravdu. To když novinářka Beth přijíždí do oblasti natočit reportáž o vyvražďování klokanů a jsou z ní nalezeny pouze cucky. Nikoho to však příliš nezajímá, proto přijíždí její manžel, aby přišel věci na kobylku a poznal na vlastní oči to, za čím se stařec neustále vypravuje do divočiny se svými psy.
Australské filmy jsou v lecčems trochu jiné, než ostatní produkce, většinově americká. Tedy z těch, co se k nám v podobě televizních filmů v rámci žánru dostávají či dříve dostávaly.
Divočák není výjimkou. Je v něm znát určitá příbuznost v klasickém tématu zvířecích jatek, současně postrádá onu někomu tolik vadící klišovitost. Ta se v podstatě omezuje pouze na úvodní povinnou smrt, byť i zde značně odlišného charakteru, a závěrečnou efektivní likvidaci zla. Jinak se jedná o do určité míry složitější dějový spletenec několika osudů. V některých situacích je zaměření na postavy až neúnosné a zpomaluje už tak dost utahané tempo. K jevu nežádaného spěchu přispívá rovněž bravurně obstaraná (a řádně oceněná) kamera a povinné seznamování s okolní krajinou. Právě díky četným dějovým odbočkám je řádění obřího prasete odsunuto jakoby na vedlejší kolej. Tím je zaručeno, že se kančí kvičení neomrzí.
Snímek dokresluje původově typická atmosféra a prostředí. Pražící horko přes den, chladná temnota v noci. Mezi tím polorozpadlé plechové boudy a téměř provizorní vybavení. Člověk lovec je tak obrovskému zvířeti vystaven takřka s holýma rukama, což je samozřejmě výhoda pro obrovské zkrvavené kly. Ty budí náležitý respekt, ostatně jako samotné monstrum. O jeho umělosti není pochyb, ovšem jakmile se objeví a začne rýt kopyty, je na místě jistý úžas a obavy. Ve spojení s netradiční hororovou hudbou totiž zabiják budí dojem absolutní neporazitelnosti. Zvláště, pustí-li se s nebývalou surovostí do postav, ke kterým chová divák sympatie. V těchto chvílích se dostavuje i pocit beznaděje, který naštěstí není vygradován do nesnesitelnosti přílišnou krvavostí. I když o hnus a sajrajt jako takový, který je s životem v těchto končinách na filmovém pásku neoddělitelně spojen, se starají jiné aspekty filmu. Přirozeně zde není místo pro erotiku.
Zvířecí a monster horory mám velice rád, zvláště pak starší kousky. Takže jsem se po solidním Proie (2010) začal poohlížet po dalších „kančích“ filmech a pár jich našel. Tento kousek jsem viděl kdysi jako malý, ale moc jsem si ho nepamatoval. Proto když jsem na něj po letech zase narazil, byl pro mě „jasnou volbou“. O tom že jde o klasickou průměrnou osmdesátkovou podívanou nemůže být ani pochyb. Pokud člověk nebude čekat žádné zázraky, užije si tuto australskou podívanou tak jako já. Je však potřeba se oprostit od všech předsudků nad tím, že v celé své kráse, divočáka mockrát neuvidíme, takže se musíme spokojit většinou s jeho tlamou. Jak se později ukáže, byl to dobrý tah. Díky tomu měla atmosféra slušný náboj, který se postupem času pěkně stupňoval a to i zásluhou dvojici „retardovaných“ bratří.
Toto byl můj první horor, který jsem viděla. Tenkrát ještě na orf1.
ách rok mého narození. jak já miluju filmy z téhle doby. Super recenze na dobrý film
S hodnocením souhlasím. A jeste bych dodal, že neznám povolanější osobu, která by tento film mohla recenzovat