Režie: Antoine Blossier
Rok výroby: 2010
Délka: 85 min
Země: Francie
Alternativní název: Prey
Hrají:
Grégoire Colin … (Nathan)
Francois Levantal … (Nicholas)
Fred Ulysse … (Eric)
Joseph Malerba … (David)
Bérénice Bejo … (Claire)
…a další
Eric a jeho dva synové Nicholas a David jsou majiteli chemické továrny na hnojivo. Bydlí nedaleko na své farmě obklopené kukuřičnými lány a lesem. Mezi sebou nemají zrovna nejlepší vztahy, ale peníze je drží pohromadě. Jednoho dne objeví David poničený plot, na kterém visí kusy divé zvěře. Všichni tři se rozhodnou vyrazit si na lov zjistit, cože to vlastně vyplašilo všechny jeleny a mezitím trochu utužit i rodinné vztahy. K jejich výpravě se přidá i Nicholasův nadcházející zeť Nathan, kterého rovněž moc nemusí. Mladý doktor se chce totiž přestěhovat s jeho dcerou do města, ale on se tomu snaží za každou cenu zabránit, protože ji potřebuje v továrně. Mladík tak chce využít nečekané příležitosti a se svým budoucím tchánem si vyjasnit několik věcí. Nikdo z nich však netuší, co je v nedalekém lese čeká. Nejhorší můrou se pro ně totiž brzy stane kvičení krvelačných prasat a z lovců se tak stává lovná kořist.
Francouzská distribuce se pomalu začíná zažívat jistý druh zmrtvýchvstání. Po určité odmlce, kdy její filmy stály za zlámanou grešli, se v poslední době začíná opět drát na úplný vrchol a zdatně dokáže konkurovat jak španělské, tak i té severské. Nechtěl bych jí zase vychvalovat až do nebes, ale opravdu jsem vycítil jisté zlepšení. Tentokrát se francouzi rozhodli zabrousit do zvířecího hororového subžánru a na paškál si vzali divočáky. Do jaké míry se jim však povedlo zaujmout diváky, když se tento snímek nedočkal příliš lichotivého hodnocení?
Hlavním důvod je zřejmě ten, že se velká část příběhu točí okolo rodinných vztahů hlavních hrdinů. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby se rozjela nějaká ta psychologická hra, která nás donutí pořádně zapnout mozkové závity, jenže tady k tomu nedošlo (tedy jen částečně). Prvních dvacet minut je celkem zoufalých, pokud nepočítám pohled na poničený plot a mrtvé zvířata. Zde určitě zaplesalo srdíčko nejednomu milovníkovi zvěřiny, ale na myslivce musely jít mdloby. Když už si to konečně všechno (skoro všechno) postavy vyříkají, můžeme se vrhnout do akce. No a hned se nám zvedne nálada.
Diváci totiž zatím pořád ještě netuší, jakéže si to pro ně tvůrci přichystali překvapení. Jakmile totiž započne lov a kamera nám umožní pohled na hustý les, objeví se konečně i jistý náznak napětí. Houstnoucí atmosféra je doprovázena kvalitním zvukovým doprovodem, a to především zvuky jenž vydává divoké prase. Schválně pusťte si tento film večer po tmě a uvidíte, že si jej užijete mnohem více než přes den! K dobru musím přičíst i fakt, že po celou dobu toho vlastně moc z prasat neuvidíme. Bohužel s příchodem tmy nastane i jisté zhoršení orientace, cože se to vlastně děje na obrazovce před námi. Kvalita kamerových záběrů se rapidně zhorší a i tento fakt mněl za následek nelibost diváků. Přesto všechno si atmosféra pořád držela svižné tempo. Tepová frekvence se zvyšuje každým dalším útokem selat a asi největší krásu si užijeme, při odhalení proč se vlastně divočáci stali tak agresivními. Poslední překvapení si pro nás připravili tvůrci na závěr. Surový konec se mi docela líbil, jenže podle mého názoru to moc uspěchali.
Tak teda… Měl jsem možnost si tuhle prasečí jednohubku půjčit, ale můj filmový instinkt mi napovídal, že mě tento film připraví o devadesát minut mého drahého života a tak jsem radši vsadil na tolik opěvovaný snímek Expendables. No a koukám, že se můj instinkt tentokrát malonko zmýlil. Takže si to seženu a uvidím:-)
Ještě sem zapomněl na tu historku k dobru z dětství. Když mě jednoho pátečního večera nesel otec na zádech skrz les k prarodičům na chatu, kde sme chtěli přespat, dostali jsme se nechtíc do obložení divočáků. Dupali snad ze všech stran a občas se ozvalo nějaké zakvíknutí či zachrochtání. V absolutní tmě to opravdu nebyl ani trochu příjemný zážitek a i přes to že otec tenkrát nedal nic znát, myslim že byl vyděšenej stejně jako já 🙂
Každý vážně braný zvířecí horor, v kterém se nepohybuje nějaká šupinatá podivnost od Asylum, mě dokáže potěšit. Ne že by Proie byl nějakým výrazně kvalitním počinem – na druhou stranu pobavil a s těmi 60ti procenty od Sola se s přimhouřeným okem dokážu ztotožnit. Historka k dobru.