Páramo, El (2011)


Režie: Jaime Osorio Marquez
Rok výroby: 2011
Délka: 107 min
Země: Kolumbie/Argentina/Španělsko
Alternativní název: The Squad

Hrají:
Juan Pablo Barragán…(Ponce)
Alejandro Aguilar…(Cortez)
Juan David Restrepo…(Ramos)
Nelson Camayo…(Fiquitiva)
Andres Torres…(Arango)
… a další

 

Speciální jednotka kolumbijských vojáků je vyslána do horské vojenské základny, se kterou armáda ztratila před několika dny kontakt. Předpokládá se, že ji přepadli partyzáni. Vojáci mají za úkol základnu obsadit a počkat na posily. Když však dorazí na místo, najdou opuštěné místo, místnosti celé od krve, ale zbraně a munice jsou pořád na svém místě. Což jim nedává žádný smysl. K jejich velkému překvapení však naleznou i jednoho přeživšího. Je jím spoutaná žena, kterou někdo zaživa zazdil v jedné z budov. Během výslechu jim však nic neřekne, a když následující noci uteče a zabije jednoho z nich, dojde jim, že udělali velkou chybu. V nalezeném deníku se totiž o ní píše jako o čarodějnici, která ovládá černou magii. Vojáci začnou propadat paranoi a navzájem si přestávají důvěřovat. Celá základna se totiž ponoří do hustého mlžného oparu, ve kterém začnou jeden po druhém umírat.

Filmů z kolumbijské produkce jsem zatím moc neviděl, takže jsem se na prvotinu Jaimeho Osoria Marqueze docela těšil. Zvláště když jde o horor s válečnou tematikou, kterých zas tolik není. Bohužel většina z nich se točí okolo velmi podobné zápletky, která už začíná být poslední dobou dost okoukaná. Všichni, kdo znají například Deathwatch nebo Outpost, ví, o čem mluvím. I zde se totiž dočkáme vojenské jednotky, která dorazí do objektu, jenž ovládá zlo a následně jeden po druhém umírají. Jen se tu tentokrát nedočkáme německých zombíků nebo démonů. Kolumbijci se na to rozhodli jít rafinovaně a spíše než krvavou podívanou, nás pohostili psychologickou hrou, která začíná osvobozením neznámé ženy. Byla však opravdu čarodějnice, nebo jen vojákům prostě hráblo?

Nejvíce bych ocenil výběr prostředí, které mělo na vytvoření potřebné atmosféry největší vliv. Národní park Parque de los Nevados se ukázal být tou správnou volbou. Navíc režisér neoplýval zrovna ani moc velkým rozpočtem, což nás zřejmě uchránilo od zbytečných speciálních efektů a on si tak musel vystačit pouze s umělou mlhou, přítmím a dramatickou zápletkou. Bohužel opravdové psycho, které by se nám zažralo do morků kostí se mu vytvořit nepodařilo. Mohla za to i zdlouhavá a hlavně dost nevyrovnaná stopáž. Místo stupňujícího se napětí jsme se tu totiž dost často setkávali se zbytečně dlouhými dialogy (hádkami vojáků), což dost zdržovalo od tempa příběhu.

Čím víc se navíc blížil konec, tím víc mi přišlo, jakoby mu začala docházet i nápaditost. Místo, aby nám kameraman nabídl detailnější záběry na umírání vojáků, tak se začal věnovat okolí a následný střih nás ochudil o to nejdůležitější, co jsme chtěli vidět. Pohled na již nehybná těla totiž nikoho neochromí, když nevidíme, jak k tomu došlo. Dá se to sice přičíst nezkušenosti režiséra, ale právě podobné prvky mě u sledování El Páramo hodně štvaly. Pořád jsem si připadal o něco ochuzený a nedokázal jsem si jeho sledování užít tak, jak bych chtěl.

Hodnocení5
Bohužel musím konstatovat, že tohle rozhodně žádná jihoamerická bomba není. Spíš obyčejný průměr, který vám brzy po svém skončení vyšumí z paměti.
50%

Sdílejte článek

Solo ( profil autora )

Život je hořký. Bohudík!

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář