Režie: Jan Švankmajer
Rok výroby: 2000
Délka: 125 min
Země: Česká republika/Velká Británie/Japonsko
Alternativní název: Little Otik

Hrají:
Veronika Žilková … Božena)
Jan Hartl … (Karel)
Kristina Adamcová … (Alžbětka)
Jaroslava Kretschmerová … (sousedka)
Pavel Nový … (soused)
… a další

Děj se odehrává v jednom činžovním domě, kde bydlí manželé Horákovi. Ti se marně pokoušejí mít dítě a oba jsou již z toho všeho značně zoufalí. Jednoho dne chce Karel svou ženu povzbudit a tak vytesá z pařezu podobiznu dítěte. K jeho zděšení však Božena přijímá kus dřeva za své dítě s velkou dávkou posedlosti a skutečná realita jakoby přestala existovat. Když navíc navykládá všem sousedům, že je těhotná, začínají oba létat v pěkném maléru. Karel má strach, že je okolí začne brát za blázny a obyčejné podvodníky a tak se snaží všemožně ženu přesvědčit, aby se vzdala onoho kusu dřeva a začala znovu žít normálně. Jednoho dne se však stane “zázrak” a Otesánek ožije. Rodičovská radost však netrvá dlouho a brzy nastanou mnohem závažnější problémy, než je skrývaní jejich malého Otíka před zvědavými sousedy. Jejich synáček je totiž pěkně nenažrané dítě a má pořád hlad. Horákovi nestíhají krmit svou ratolest dostatečným množstvím jídla a tak se jejich dítě rozhodne si opatřit potravu samo. Brzy zmizí jejich kočka, ale i několik spoluobčanů, kteří měli tu smůlu, že zavítali do jejich domu. Ačkoliv se Horákovi snaží sebevíc v maskování stop, které by mohli policii dovést až k jejich prahu, tak sousedovic dcera Alžbětka začíná mít podezření, že okolnosti které se odehrávají v jejich domě až náramně připomínají jednu ze známých pohádek…

Již samotný dosti morbidní začátek mě doslova dostal svým “úchylným” ztvárněním, že i na děti se dá u sádek čekat dlouhá řada. Zapomeňte na klasický způsob dělání dětí, protože Švankmajer nám nabídne několik velice působivých způsobů, jak lze přijít k vytouženému děťátku. Atmosféra v tu chvíli připomíná psycho jízdu  se vším všudy a to i díky skvělému výkonu Veroniky Žilkové a Jana Hartla. Oba herci se svých rolí zhostili opravdu bravurně a se ctí. Ne nadarmo získal snímek v roce 2001 prestižní ocenění Českého lva za nejlepší film.

Otesánkovi je často vytýkána především jeho délka, protože popravdě některé pasáže zbytečně nudí a jsou až nepřiměřeně natahovány. Dokonce i samotná atmosféra má několik nehezkých výkyvů, kterým se dalo kratší stopáží vyhnout obloukem. I tak nám však režisér ukázal, že i bez svých pověstných animací (ty se zde vyskytují v mnohem menší míře, než tomu bylo minule) dokáže natočit docela zajímavou podívanou.

Asi nejzajímavějším prvkem jsou jednotlivé postavy, jejichž charakteristiky podstoupí během filmu několik výraznějších proměn. Tou nejvýraznější lze vidět u manželů Horákových, ale ani ostatní nezůstanou pozadu. Jejich sousedy si zde zahráli Pavel Nový a Jaroslava Kretschmerová, kteří mají na svědomí několik opravdu nezapomenutelných momentů a hlášek. Stejně jako jejich baculatá dcera Alžběta. Ta si ráda čte kromě pohádek především velmi poučné knížky ze života a v jejím podání jsou některé hlášky opravdu velice trefné. Dále zde máme i věčně nadrženou staříka, který se rád dívá malým holčičkám pod sukně. Pan Žlábek patřil k mým nejoblíbenějším.

No a konečně se dostávám i k naší nejhlavnější postavě – Otesánkovi. Dokud byl Otík ještě malým dřevěným harantem, tak si mě díky působivé animaci získal. Dokonce i scéna s kojením. Jakmile se však z něho začalo stávat koště v plínkách, tak jsem byl lehce znechucený.