Český název:  Satan přichází
Režie: John Moore
Rok výroby: 2006
Délka: 110 min
Země: USA

Hrají:
Predrag Bjelac … (Vatican Observatory Priest)
Carlo Sabatini … (Cardinal Fabretti)
Bohumil Svarc … (Pope)
Liev Schreiber … (Robert Thorn)
Giovanni Lombardo Radice … (Father Spiletto)
Baby Zikova … (Damien – Newborn)
…a další

Americký diplomat Robert Thorn (Liev Schreiber) zaměnil svého mrtvě narozeného syna za sirotka, aby uchránil nic netušící manželku (Julia Stiles) před psychickým šokem. Dítě vyrůstá, dostává jméno Damien a pak začíná sled podivných událostí. Na oslavě jeho narozenin se oběsí chůva, Thorn je důrazně varován záhadným knězem, výlet dětí do zoo vyvrcholí šíleným chaosem, Damien během návštěvy kostela propadá hysterii a rozmazané pohyby na sérii fotografií jsou předzvěstí šokujících úmrtí. Pak ale tragédie udeří ještě blíže a Thorna čeká odhalení děsivé pravdy: Damien není obyčejné dítě, ale ztělesněný Antikrist, jehož příchod byl již dlouho očekáván. Aby dokázal zabránit nevýslovnému teroru, který svět v případě dokonání Satanova díla čeká, musí Thorn učinit hrůznou oběť.

Satan přichází (všimněte si, že česká distribuce odlišila novou verzi tohoto filmu od té původní tím, že prohodila obě slova v názvu!) to má nesmírně těžké, Jestliže jste, podobně jako já, milovníkem Donnerova mistrovského kousku, budete se ptát, proč tento remake vlastně vznikl? Odpoveď je jasná – peníze. Kdyby totiž tvůrci této předělávky chtěli něco jiného (starší film v novém kabátu či vzdát hold původního dílu), museli by vymyslet scénář, jenž by byl samostatně nosný a s občasným pomrknutím na diváka pomocí známé scény ze staršího snímku, jenže to je asi v dnešní době příliš složité. Jednodušší je zkopírovat originální scénář, postupovat krok po kroku jako Donner a magické datum premiéry naplánovat na 6.6. 2006. A diváci nám nasypou své miliony a dál nás už nemusejí zajímat.

Ano, je to bohužel tak, ale abych zůstal alespoň mírně objektivní, musím dodat, že ti, kteří starší verzi neviděli, mohou být celkem spokojeni. Režisér John Moore (Za nepřátelskou linií nebo novinka Max Payne) se snaží, ale drtivému srovnávání s verzí původní se vyhnout nemůže. Chybí mu trumfy, které měl v roce 1976 Donner k dispozici a které udělali z jeho filmu ceněnou klasiku. Pojďme si tedy povědět, které to jsou.

Z původního díla číšila atmosféra přímo z obrazovky. Atmosférická nálož byla tak bohatá, že by vystačila na několik hororů dohromady. Valnou měrou se o to přičinil skladatel Goldsmith, který za to dostal onoho Oscara. V nové verzi je atmosféra odkojena od současné hororové scény rychlým leknutím, které však střídá dlouhá nuda. Moore kopíruje Donnera téměř ve všem, ale bez oné gradace, bez děsu a s tím, že víte, jak která scéna dopadne. Můžete se při takovém filmu bavit? Asi moc ne. Jen opravdu několikrát se výprava vydá jiným směrem než v originálu, avšak nudí to úplně stejně. Navíc to nemohou zachránit ani herci, kteří původnímu osazenstvu z roku 1976 nemohou sahat ani po kotníky a například Julia Stiles se mi zdála velmi nevhodně zvolena (asi ji mám stále zainteresovanou jako komediální herečku, viz. Deset důvodů, proč tě nenávidím).

Herci, hudba a atmosféra jsou tedy evidentně mimo hru, co lze teda pochválit na tomto nechvályhodném remaku? Moore měl k dispozici solidního kameramana, takže vizuální stránka filmu. Za druhé jsou to jiné způsoby smrti. Tím mám na mysli to, že i když Moore kopíroval téměř všechny scény, několik nápadů “náhodných” úmrtí si pořídíl sám. Nic víc mě ovšem nenapadá…