Český název: Upír Nosferatu
Režie: Friedrich W. Marnau
Rok výroby: 1922
Délka: 94 min
Země: Německo

Hrají:
Max Schreck … (Graf Orlok)
Gustav von Wangenheim … (Hutter)
Greta Schröder … (Ellen Hutter)
Alexander Granach … (Knock)
Ruth Landshoff … (Lucy)
John Gottowt … (profesor Bulwer)
… a další

Děj tohoto klasického filmu vychází ze základní šablony románu Dracula Brama Stokera. Úředník Hutter je pod vidinou snadného výdělku vyslán do Karpat, kde má zprostředkovat prodej nemovitosti hraběti Orlokovi. Zjišťuje však krutou pravdu. Orlok je upír, obávaný Nosferatu, což brzy pozná i Hutterovo město.

Jak je vidno již z jmen hlavních postav, z původního Drákuly byla převzata skutečně pouze základní dějová linie. Z ostatního obrazového materiálu pak vychází najevo, že i mnohé dějové skutečnosti samotné nezůstaly změnou či vynecháním nedotčeny. Přesto znalci původního Stokerova díla nebudou o inspiraci snímku ani na chvilku pochybovat a zvládnutí tématu budou jistě pochvalovat.

Daná rozdílnost může vyvolat otázku, proč bylo sáhnuto ke změnám. Odpovědí je obecně známá skutečnost, že režisér nezískal práva na zfilmování knihy. Protože byl ve svém filmařském záměru neoblomný, obešel oficiální zákaz touto fintou. A tím se také postaral o vznik jednoho z nejzákladnějších stavebních kamenů žánru horor v jeho nejryzejší podobě.

Těžištěm snímku je atmosféra. Její intenzita je umocňována hned několika skutečnostmi. Je to například použití barevných odstínů. Snímek tedy není pouze šedivý či černobílý. Obzvláště namodralý kolorit je obdivuhodný, neboť budí dojem temnoty. Tomuto přivyklý divák pak při každém dalším záblesku modře očekává sílící pocit napětí, který se s dnešním samozřejmým přimhouřením oka dostaví. Své k celkovému nádechu říká i zvuková stránka. Film je němý, což je vzhledem k době vzniku přirozené. Neznamená to však, že by divák slyšel během promítání spadnout špendlík. Naopak. Film je od začátku do konce doprovázen hudbou. Varhanní variace jsou působivé a mnoho scén je jimi patřičně přikrášleno. Ovšem téměř nepřetržitě trvající hudební stopa v sobě zároveň skýtá nebezpečí monotónnosti, brzké oposlouchanosti, ztráty zájmu, hypnózy. Toto úskalí není nezbytně nutné, záleží na jednotlivci, jak se s ním vypořádá. Hudba totiž naštěstí není přehnaně vtíravá, tudíž se dá vnímat i jako pestrá kulisa, která vchází jedním uchem tam a druhým ven.

Co však atmosféře dodává punc největšího a nejsurovějšího děsu? Nosferatu. Respektive jeho představitel. Hrabě vzbuzuje dojem démonického zla. Znepokojuje již svým vlastním vzhledem. Max Schreck tak dokázal vytvořit postavu, která k vlastnímu děsu a odporu nepotřebuje žádných doprovodných prvků, protože si vystačí svým osobitým vzezřením. Na vážnosti mu neubírá ani scéna, kdy chválí krk Hutterovy ženy z podobizny, což jistě mnohé pobaví jako povedený vtip. Scény jeho útoků na nebohé oběti oplývají nevšední a troufám si říci, že téměř nenapodobitelnou grácií. Právě kvůli ní se bude k filmu spousta diváků ještě dlouho vracet.

O hereckých výkonech zřejmě nebude pochybovat nikdo. Musí být vskutku pochváleny. Vždyť nebyli obsazeni žádní amatérští herci, nýbrž zkušení divadelníci (alespoň takový dojem z nich čiší). To znamená, že taktéž celková podoba filmu má k divadlu velmi blízko. Přesto se tvůrci vyhnuli umělosti a zbytečným kulisám interiérů. Z velké části totiž natáčeli venku, což snímek ještě více zvěrohodňuje (zbavuje jej i sebemenší umělosti) a přibližuje divákovi.

Jistým nedostatkem může být v očích dnešního pozorovatele zdlouhavost některých scén a delší záběry na text, což film jako takový poněkud natahuje.