Český název: Mumie se vrací
Režie: Stephen Sommers
Rok výroby: 2001
Délka: 130 min
Země původu: USA

Hrají:
Brendan Fraser… (Richard ‘Rick’ O’Connell)
Rachel Weisz… (Evelyn O’Connell / Nefertiri)
John Hannah… (Jonathan Carnahan)
Arnold Vosloo… (Imhotep)
Freddie Boath  …  (Alexander ‘Alex’ O’Connell)
Oded Fehr… (Ardeth Bay)
Patricia Velasquez… (Meela Nais / Anck Su Namun)
Alun Armstrong… (Baltus Hafez)
Adewale Akinnuoye-Agbaje… (Lock-Nah)
Dwayne Johnson…  (král Škorpion)
…a další

Zdálo se, že konec prvního dílu dal definitivně sbohem všem patáliím s Imhotepem, masožravými brouky a starověkou sektou v čele s Ardethem. Opak je pravdou. Jedna legenda totiž říká, že kdysi dávno, tři tisíce let před Kristem, žil obávaný válečník, známý jako král Škorpion. Po jeho mnohaletých vítězstvích musela však přijít porážka, a o to ničivější. Tak se také stalo. Král byl i se zbytkem své armády zahnán do pouště. Z posledních sil uzavřel dohodu s bohem zemřelých – Anubidem, že pokud jej nechá žít a udělá z něj vládce země, zaprodá mu svou duši navěky. Anubis souhlasil. Místo, kde došlo ke stvrzení dohody, se náhle mění v oázu s pyramidou uprostřed a zanedlouho jsou Théby dobyty nikoli lidmi, ale dvoumetrovými stvůrami s podobou boha Anubida, jimž král Škorpion rozkazuje. Anubis si poté vzal Škorpionův život a jeho náramek, který má údajně ukazovat cestu do posvátné oázy, zůstává v Thébách, kde jej později Egypťané ukryjí.

Legenda dále praví, že tento náramek po nasazení na paži nejen ukazuje cestu do oázy, ale také do sedmi dní probouzí krále Škorpióna a jeho armádu. Kdo krále Škorpióna zničí, může se stát velitelem Anubidova vojska a vládnout světu. To jde však jen jednou za pět tisíc let. A pokud budete počítat se mnou: král Škorpion zemřel někdy před rokem 3000 př. n. l. a nyní se nacházíme ve dvacátém století. Takže není divu, že se objevila banda naivních magorů v čele s Baltusem Hafém (Alun Armstrong), kteří se vydali do zničené Hamunaptry a vykopali mrtvolu Imhotepa spolu s knihou mrtvých a zlatou knihou Amun a Rhea. Jejich plán je zcela „jednoduchý“ – přivést mumii Imhotepa zpět k životu, získat Anubidův náramek, vydat se do oázy, kde všemocný Imhotep rozdrtí krále Škorpiona a bude vládnout světu. Do toho se nám sem ještě přimotala šílená (ale rajcovní) ženská, která se považuje za převtělenou Anck Su Namun a chce Imhotepovi znovu vrátit jeho ztracenou lásku. Této skupině (prostě je budu nazývat „Magoři“) chybí už jen jediná věc – Anubidův náramek, ukrytý v podzemních hrobkách Théb.

Tři nemehla, která pro něj byla poslána, však předběhnou naši staří známí. Rick (Brendan Fraser), Evey (Rachel Weisz), nyní vdaná za Ricka, a jejich osmiletý syn Alex (Freddie Boath). Podaří se jim náramek ukořistit a odvézt jej do svého domova v Londýně. Magoři o tom však vědí, podaří se jim do domu vtrhnout a unést Evelyn do britského muzea, kde ji chtějí předhodit vzkříšenému Imhotepovi. Spolu s ní získají také skříňku od náramku. To však ještě netuší, že náramek si nedopatřením nasadil malý Alex a celý kolotoč zkázy se dal do pohybu. Rickovi přispěchá na pomoc Ardeth (Oded Fehr) a společně jdou Evey zachránit. Magoři mezitím Imhotepa vzkřísili. Když mu však chtějí náramek předat, pouze vztekle kulí oči na obsah skříňky, kam Alex strčil bezcennou sošku (Ještě se orientujete? Já ne). Každopádně po pár vystřelených kilogramech olova a výborné projížďce ve dvoupatrovém autobuse se má situace tak, že Evey je sice zachráněna, ale Alex zůstal i s náramkem napospas Magorům. Alex nemůže nic dělat. Náramek nejde sundat a pokud jej do sedmi dní nedopraví do pyramidy v oáze, náramek z něj vysaje život (To je kravina, co?). Imhotep využívá tuto skutečnost ve svůj prospěch a spěchá do oázy, aby se stal pánem světa. Naši hrdinové to však nevzdávají a míří do Egypta, do Karnaku – k prvnímu záchytnému bodu na cestě do oázy.

Velmi špatně se to popisuje zde na virtuálním papíře, ale ve filmu je kupodivu tento příběh vcelku srozumitelný. To, co však následuje poté, přestává být srozumitelné i těm, kteří u první Mumie strávili více času než ve své oblíbené hospodě. Do životů hlavních postav se začínají míchat „úžasné“, „legendární“, „velkolepé“ osudy z minulých životů, Imhotep nabývá znovu lidské podoby (jako by to snad bylo možné, když skříňka s kletbou byla už jednou přece otevřena), pořadí záchytných bodů na cestě k oáze, což můžou být jedině již objevené starověké chrámy, je zcela bez rozmyslu. Schválně jsem si hledal rozmístění jednotlivých chrámů a cesta našich hrdinů připomínala hledání zapomenutých brýlí po domě. Samozřejmě – každému normálnímu divákovi bude úplně jedno, jestli cesta má nějakou logiku, nebo ne. Co už ale opravdu zamrzí, je absolutní pohrdání historickými předlohami, dokonce událostmi z jedničky. Jako bych slyšel rozhovor Sommerse se svými kumpány : „Tady tohleto nevím, jak udělat.“ – „To je přece jedno, vole, tak tam prdneme třeba tohleto. To nevadí, že je to úplná blbost!“

Abych si pořád nestěžoval, zabrousím trošku jinam – do technické stránky filmu. Ta sice není bůhvíjak excelentní, ale alespoň mě triky naprosto uspokojily (nutno říci, že musely, protože jsou opravdu jediným důvodem, proč se na tento blockbuster dívat). Film je nabitý  akcí. Pořád se něco děje. Ať už výše zmiňovaná skvělá scéna s autobusem, nebo přestřelka v džungli, bojové scény ze starého Egypta a tak dále. Nicméně jsou zde i triky, které jsou buď nedotažené, nebo totálně nezvládnuté (král Škorpion, valící se voda). Triky bych tedy řadil do průměru, akční scény jsou však to, co se opravdu povedlo. Ty jsou navíc podbarvené rytmickou hudbou, jež sice nemůže konkurovat Goldsmithovým ódám z jedničky. Nicméně si s ní taktovka Alana Silvestriho poradila vcelku dobře. A pomalé, velkolepé melodie také mají něco do sebe.

Nejprve jsem se zaradoval při pohledu na obsazení, které se od prvního dílu prakticky nezměnilo. Moje nadšení však rychle opadlo, jelikož většina herců krom rychlého běhu opravdu nemá síly na pořádný herecký výkon. Chválit tak můžu pouze mladičkého Freddieho Boatha, jemuž byla role Alexe doslova šitá na míru, a samozřejmě Johna Hannaha, jež coby Jonathan svou hysterickou povahou hodně zachraňuje. Ale ostatní velmi přehrávají. Včetně Brandana Frasera, jemuž otcovská sentimentálnost slušela asi tolik jako Ivě Kubelkové montérky. Stejně tak Vosloo ala Imhotep předvádí rozporuplný výkon. Postavy jako Hafez nebo šťabajzna Nais už jsou pro oko objektivního diváka naprostým utrpením. Za to ovšem nemůžou ani tak herci, jako pitomý scénář, dělající z těchto postav naprosté dementy. Nelogičnost jejich chování, spojená s dosti pochroumaným pudem sebezáchovy a značnou naivitou Magorů, opravdu není to, co bych v takovém filmu potřeboval vidět.

Což taktéž platí pro neuvěřitelné řešení problémů, které pro nás Sommers (sám psal scénář) připravil. Obzvláště v poslední třetině filmu budete jen nevěřícně zírat a marně očekávat nějaké vysvětlení toho, co jste právě viděli. První polovina filmu diváka krmí informacemi, příběhy, osudy a bůhví vším možným, co pochopitelně volá po nějakém zajímavém vyústění. Jenže mistr Sommers toho uvařil neuvěřitelně mnoho a v poslední třetině filmu neví, kam všechny ty pochoutky strčí. (SPOILER) Zřejmě do kalhot nebohého Imhotepa, kterému v závěru filmu „mocný bůh sebere všechnu sílu“ a udělá z něj prachsprostého člověka. Tohle jsme si opravdu nezasloužili. (KONEC SPOILERU). Není se proto čemu divit, že ve snaze o co největší dramatičnost závěru se náš milý Sommers dopustil takového množství neskutečných zhovadilostí. Přičemž hoši přes triky poslušně odvedli to, co se po nich chtělo a raději zřejmě spolkli námitky, že tohle přece vůbec nedává smysl. A korunu tomu všemu nasadila scéna s vycházejícím sluncem, kdy pozorný divák bude mít co dělat, aby od smíchu udržel svěrače. Opravdu by mě zajímalo, jestli je příčinou toho všeho inteligence Sommerse, nebo spíše jeho přesvědčení o nízké inteligenci těch, kteří se na jeho film budou dívat.

Mummy Returns je velmi rozporuplný film. Na jednu stranu zde máme opravdu svižné bojové scény (nechybí ani větší bitva), pár slušných vtípků, uspokojivou vizuální stránku a slušný hudební doprovod. Na stranu druhou musíme pozorovat slabé herecké výkony, opravdu špatný scénář (styď se, Sommersi), typickou americkou filozofii – všechno uděláme rychlejší, větší, bombastičtější a dojemnější, a také nepřeberné množství donebevolajících kiksů, které tento film směle zařazují do mých TOP 10 nejnelogičtějších filmů. Sommers bohužel nenavázal na skvělou jedničku a místo toho nám předvedl typické pokračování, kde v neskutečné přeplácanosti a bezhlavé akci není k nalezení ani špetka nějaké atmosféry.