Režie: Ryuhei Kitamura
Rok výroby: 2008
Délka: 100 min
Země: USA

Hrají:
Bradley Cooper … (Leon Kauffman)
Leslie Bibb … (Maya)
Brooke Shields … (Susan Hoff)
Vinnie Jones … (Mahogany)
Roger Bart … (Jurgis)
Tony Curran … (Driver)
…a další

Je šance, že pakliže jste již slyšeli o půlnočním masovém vlaku, také jste slyšeli o tom, že se Lionsgate z nějakého záhadného důvodu rozhodli v podstatě tento film vykolejit tím, že ho anonymně vydali jen stovce kin. A pokud bych měl novým zprávám věřit, tyto dějiště budou navíc zejména malé, někde mimo stojící, korunové mini kina, rozmístěné pouze po Americe. To je určitě hrubé odmítnutí pro film s takovým ikonickým původem, jako je Clive Barker, který za tímto stojí, na druhou stranu, lidé z USA budou muset vynaložit minimální úsilí a zaplatit minimální mzdu za něco, co by mohlo být nejlepším horrorem tohoto roku. My češi se s hanbou budeme možná muset smířit s ilegálně staženou verzí, ale když to jinak nejde. A v případě Midnight Meat Train, stojí za to jednou shřešit.

Nápad MMT je relativně jednoduchý: Fotograf Leon Kauffman (Bradley Cooper) je na své misi zachytit město. Nejen vinuté ulice a cihličky a průčelí, ale duši celého toho místa, nabízenou v ostré černobílé. Jednoho večera si Kauffman vyfotí jednu ženu v metru, která se stane pohřešovanou dalšího rána. Po návratu na scénu, Kauffman nakonec naráží na Mahoganyho (Vinnie Jones) – impozantní figuru v obleku a s kravatou – který, jak se brzy ukáže, řezničí na svých obětech v pozdních vlacích a vykládá jejich maso tam, co Kauffman považuje za továrnu masného průmyslu, kde Mahogany pracuje. Vlastní vysvětlení je odhaleno v bizarním rozuzlení třetího aktu, které čtenáři originálního krátkého příběhu od Barkera budou zcela jistě očekávat, a kterým budou méně znalí diváci nejspíše palarizováni.

Ale abyste si nemysleli, tento film je hardcore drsný krvák. Režisér Ryuhei Kitamura přináší neuvěřitelnou úroveň lesku a vizuální sofistikace něčemu, co je v podstatě průměrný scénář. Nejen že film vypadá úžasně skrz své temné červeno a tupé, neživé světýlka, ale taky je kreativně zrežírován. V tomto filmu jsou záběry – zvláště jeden zahrnující dekapitaci z docela unikátního hlediska – všechny stejně brutální, hravé a intenzivně originální. Kitamura dokazuje, že je odborník, nabídnutím nejen viscérálního krvavého násilí, ale také efektivně udržující napětí, dokud se vhodná doba na styl a rychle se měnící akci nepředstaví sama. Posledních deset minut filmu má takovou energii, které se nemůže rovnat takřka žádný jiný novější horror, a Kitamurův sklon k tvrdě udeřující akci, přičemž jí má stále pod kontrolou, je prostě vždycky pod povrchem.

Jediný opravdový problém tohoto filmu – i když tohle je lehká kritičnost v porovnání s nižšími žánrovými výkony – je fakt, že scénář od Jeffa Buhlera jen zřídka zaměřuje na jistou postavu. Je obtížné komunikovat s posedlostí v tak krátkém rozpětí času, a Buhler dělá několik značných emocionálních skoků ze scény do scény. Fakt, že tohle všechno jen slouží při vytvoření filmu s takovým podnětem, to dělá relativně odpustitelné, ale určité scény příjdou a působí uspěchaně nebo postrádají dostatečné vybudování. Buhler navíc působí, jakoby se vyloženě snažil používat přijaté těsnopisy pro utkvělé hlavní postavy. Tyto zahrnují momenty, jako když Leonina přítelkyně Maya (Leslie Bibb) příjde domů a uvidí, že je celý byt pokrytý fotkami zobrazující Mahoganyho – vizuálie, která nakonec nemá žádný větší účel, až na to, že ilustruje fakt, že Leon na něj HODNĚ myslí. Odvádí to práci dostatečně dobře, ale není to nic zvláště originálního nebo nového.

Samotné výkony pak vdechávají život do jinak pouze dvourozměrných postav. Cooper v roli Leona j silný, zvídavý vedoucí, zatímco Bibb přesahuje maximálně roli “bezmocné oběti”, což je přesně taková postava, kterou tato žena nejspíš dostane v příštím filmu. Roger Bart je také poměrně šikovný v roli Jurgise, který poskytuje určitý stupeň překvapivě efektního komického reliéfu. Jonesův Mahogany je konstantní hrozba slabého vření, brutální tehdy, když zaútočí, a opravdu děsivý ve své kořistnické jednoduchosti. V celém filmu je jen jeden moment, který spočívá v žánrovém naléhání na chytré lidi dělající hloupé věci, a Kitamura tento moment rychle mění ve fungující napínavou sekvenci.