Mekagojira no gyakushu (1975)


Režie: Ishiro Honda
Rok výroby: 1975
Délka: 83 min
Země: Japonsko
Alternativní název: Terror of Mechagodzilla

Hrají:
Katsuhiko Sasaki … (Biolog Akira Ichinose)
Tomoko Ai … (Katsura Mafune)
Akihiko Hirata … (Dr. Shinzo Mafune)
Katsumasa Uchida … (Interpol Agent Jiro Murakoshi)
Goro Mutsumi … (Alien Leader Mugal)
…a další

 

Interpol se snaží získat pozůstatky ze zničené Mekagojiry, které mají ležet hluboko na dně moře. Místo úspěchu však přijdou o ponorku a z odposlechu se dozví, že na plavidlo zaútočil obří Titanosaurus. Na pomoc přispěchá biolog Ichinose, který vyšetřovatelé přivede na stopu jistému doktorovi Mafunemu, který tohoto tvora stvořil. Ten je však prohlášen za mrtvého, ale jde jen o kamufláž. Potají se totiž přidal k mimozemskému vůdci Mugalovi, kterému pomáhá uvést do chodu poničenou Mekagojiru. Když je vše hotové, vyrazí Mekagojira a Titanosaurus zničit svět. Do cesty se jim však postaví mocný nepřítel. Není jim nikdo jiný, než samotná Gojira.

Patnáctý díl sebou nese příchuť rozloučení nejen s režisérem Hondou, ale zároveň jde o poslední díl původní série, která odstartovala klasikou z roku 1954. Bohužel jsem očekával podobnou podívanou, jakou předvedl minule Fukuda, ale k mému rozhořčení se tak nestalo. Přesto jsem si ho z nostalgie „užil“ alespoň tak, že jsem u toho neusnul. Opravdu jsem se musel ovšem prvních padesát minut neskutečně snažit. Všechno naštěstí zachránil povedený závěr. Díky Hondo za všechno co jsi udělal, ale možná to chtělo odejít do důchodu o něco dříve!

Ani tentokrát nesmí chybět mimozemská rasa, která minule dostala na frak – tentokrát se však děj točí nejvíc okolo šíleného doktora Mafuneho a jeho kyberenetické dcery Katsury. Když k tomu ještě přimícháme zamilovaného biologa a Interpol vznikne z toho nepříliš chutný guláš, který nemá pořádně dochucenou šťávu ani potřebné ingredience. Atmosféra filmu stagnuje od útoku na ponorku až do šedesáté minuty, kdy dojde k finálnímu souboji. Vše co se odehrávalo mezi tím, postrádalo napětí, šmrnc i zajímavý náboj. Zdlouhavé dialogy nudili, herci předváděli hodně průměrné výkony a ani hudba to tentokrát nerozhýbala. Tu a tam se sice vyskytla nějaká ta akčnější pasáž, ale ta trvala příliš krátce.

Musel jsem si tak počkat až na závěrečnou dvacetiminutovku, která se ovšem rozjela ve velkém stylu. Opět začnou hořet a létat vzduchem zbytky papundeklových baráčků a autíček, armáda je bezmocná jako vždy a nejrůznější pyrotechnika mizí po desítkách v propadlišti dějin. Pak však na scénu přichází Gojira a další komické souboje můžou začít. Občas mi až zatrnulo při nějakých akrobatických vložkách jednotlivých herců, ale naštěstí to tentokrát všichni přežili ve zdraví. Tentokrát však musím říct, že název je hodně zavádějící, protože Mekagojira zde hraje až druhé housle. Hlavní prim totiž patří mořskému Titanosaurovi, který se svým mrskajícím ocasem zdatně konkuroval Rodanovi. Nezapomenutelným se pro mne stal jeho kousavý francek s Gojirou.

Hodnocení6
Jedna série tímto končí, aby zhruba za devět let vznikla jiná, temnější. Už se těším, ale o tom až příště. Vše mezi 40 % - 60 % procenty je přijatelné, ale jen díky povedené závěrečné bitce trojice monster. Z úcty se nakonec přikloním k vyššímu hodnocení.
60%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Solo ( profil autora )

Život je hořký. Bohudík!

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář