Český název: Dítě z Manhattanu: Ďábel přichází
Režie: Lucio Fulci
Rok výroby: 1982
Délka: 89 min
Země: Itálie

Hrají:
Christopher Connelly … (Profesor George Hacker)
Laura Lenzi (Martha Taylor) … (Emily Hacker)
Brigitta Boccoli … (Susie Hacker)
Giovanni Frezza … (Tommy Hacker)
Cinzia de Ponti … (Jamie Lee)
Cosimo Cinieri (Laurence Welles) … (Adrian Mercato)
… a další

Profesor George Hacker je společně s manželkou Emily a dcerou Susie na pracovní dovolené v Egyptě. Hacker je totiž uznávaným archeologem a nyní se mu naskytla možnost prozkoumat dosud neotevřenou hrobku. Nedbá varování místních, že toto místo je prokleté a rozlomí pečeť. V hrobce však následně dojde k podivnému úkazu, který jej dočasně připraví o zrak a na světlo se dostane prastará entita, která zde byla uvězněna. Jeho dcera v tu samou chvíli dostane od neznámé slepé ženy tajemný amulet a nenápadně se jí zmocní zlo. Po návratu na Manhattan se začnou v blízkosti rodiny dít podivné věci, dojde k několika nevysvětlitelným zmizením i úmrtím a kromě Susie se začne chovat divně i její mladší bratr Tommy…

Lucio Fulci sice nikdy nepatřil a ani patřit nebude do mé režisérské TOP 10, ale viděl jsem od něj už dost filmů a některé z nich se mi hodně líbily. Což znamená, že uznávám jeho kvality a vždy se rád podívám na nějaký jeho kousek, když se mi zrovna dostane pod ruky. Tento film jsem však mnohokrát přešel bez povšimnutí, přestože mi trafikové DVD doma leželo už dost dlouhou dobu. Hlavním důvodem bylo to, že jej dost lidí označuje za jeho vůbec nejslabší film. Po jeho zhlédnutí však s tímto tvrzením musím nesouhlasit. Nejde sice o nic světoborného, ale taková Smrtící spona byla mnohem horší.

Většina jeho filmů se dělí na zombie a giallo, ale tentokrát Fulci zabrousil do zcela odlišných vod, než je pro něj typické, což také nemusí každému vonět. Zvláště když mysteriózní zápletka občas zápasí s logikou a v některých pasážích vyloženě nudí. Úvod v Egyptě příjemně navnadil, vdechla na mě atmosféra rozpáleného písku a prastarých hrobek a samozřejmě nechybělo ani několik pastí. To bylo samozřejmě v nejlepším pořádku a nějak výrazněji mi nevadil ani přechod na Manhattan. Byl jsem zvědavý, kam se příběh dále posune, ale pomalu to začalo skřípat.

Přišlo mi, jakoby spousta scén bylo jen tak ledabyle nahozených, aby se splnila kvóta úmrtí, děsivých nočních můr a přeludů – jenže mnohdy to docela postrádalo logiku. Ono je totiž pěkné, když se divák dočká několika tajemných vražd či zmizení (zvlášť když v pozdější fázi nechybělo ani gore), ale jako celek to na mě působilo až moc vyumělkované (poslepované) z nápadů, které scénáristu napadly během sesmolení zápletky s odstupem dní, kdy na tom pracoval. Což je jeden z důvodů, které mi vadily asi nejvíc. Kupříkladu scéna s ptáky byla pěkná na efekt (trhající se tvář), ale vycpaní ptáci na provázku (z dálky viditelném) byli spíš k smíchu.

Herecké výkony rovněž nejsou nikterak okouzlující, ale to neznamená, že by byly vyloženě špatné. Přesto si neodpustím poznámku, že oba dětští představitelé byli místy na ránu. To Cosimo Cinieri – nebo chcete-li Laurence Welles – podal slušný výkon a detail na šílenost v očích, když se ho zmocnila síla amulety, byl hodně silný.