Lat Den Ratte Komma In

Hodnocení:

autor

80%

uživatelé

86.25%

Kdo jak hodnotil ...

přečteno: 2800x

tisknout článek

Režie: Tomas Alfredson
Rok výroby: 2008
Délka: 114 min
Země: Švédsko

Hrají:
Kåre Hedebrant ... (Oskar)
Lina Leandersson ... (Eli)
Per Ragnar ... (a*kan)
Henrik Dahl ... (Erik)
Karin Bergquist ... (Yvonne)
Peter Carlberg ... (Lacke)
Ika Nord ... (Virginia)
...a další

Dle mého názoru, upírské filmy - a vůbec upírské příběhy - už nejsou v kurzu. Narozdíl od zombie příběhů, jenž vzkvétají do nesčtných forem, upírská mytologie byla nejen plně ustanovená déle než století, ale také byla důkladně prozkoumána v téměř každém uměleckém substrátu. A proto je Let The Right One In takové osvěžující překvapení: Pijavicový příběh, který nepostrádá originalitu a cítění. Tento Švédský import je ohromným příběhem o lásce a upírském foliantu, který nejen uspokojí fanoušky žánru, ale taky znovu zapaluje zájem o svůj prakticky vyčerpaný základ.

Kare Hedebrant hraje roli Oskara, upřímného Švédského hocha, který je ve škole šikanován do takové míry, že se nemůže vzepřít ani kapce tekoucí z jeho nosu, když se odváží jít ven hrát si do sněhu. Jednoho dne se vedle přistěhuje Eli (Lina Leandersson) a, ačkoliv se nikdy neukáže v jeho škole, ti dva se stanou přátely poté, co se mu jedné noci Eli představí. Poté, co je Eliin hlídač Hakan (Petr Ragnar) zatčen za pokus o vysání krve kolemjdoucího, Oskar si začne uvědomovat, že Eli je upír. Brzy si Oskar a Eli vytvoří jemnou romanci, i přestože ona je nucena rozhodnout se, zda-li s ním zůstane, nebo se odebere do ústraní, kde by se mohla nadále krmit, aniž by přitahovala pozornost autorit.

Narozdíl od jiných upířin uvedených v posledních letech, Let The Right One In je skutečně unikátní příběh - a ne protože "zvětšuje" nebo jinak manipuluje s letitou mytologií (upíři stále sají krev, aby přežili, musejí být pozváni do lidských domovů atd.). Přitom se s postavami dá ironicky více sblížit, než v jakékoliv jiné upířině, díky scénáři humanizujícím jejich problémy, i když zahrnují unášení, vraždy a - ano - sání krve. Fakt, že protagonistou je dvanáctiletý chlapec, samozřejmě mění dynamiku příběhu, ale vážně je to ta křehká romance mezi ním a Eli (která je navzdory svému vzhledu mnohem starší, než on), co dává tomuto filmu emocionální rezonanci. (Představte si křížence odstínů mezi bujným melodramatem Luca Bessona "Leon" a děsivou komedií "An American Werewolf In London", a jste na správné stopě.)

Fandové materiálních horrorových aspektů budou náležitě nasyceni množstvím červeného vína, ale nikdy to není použito čistě na znechucení nebo jiné šokování diváka. Pravda je, že většina násilí se odehraje mimo kameru. Ale režisér Tomas Alfredson prozkoumává životy těchto postav - dokonce i těch periferních - s neuvěřitelnou citlivostí a hloubkou, což dělá všechny akty hrůzostrašné, i když rozumíme, proč jsou jistým způsobem omluvitelné. Napřílad Hakan nepřestává chybovat při svých pokusech o únos. A v jeho chování je melancholická demise, když se povinně snaží sehnat krev pro Eli, takže jí jasně miluje, ale cítí fyzické napětí věku a obecné vyčerpání z provádění nevýslovných aktů kvůli této mladé holce.

Současně, Oskarovo postupné uvědomování si Eliinoho upírizmu perfektně zachycuje dětské podivení, postupující dospělost a hloupé chování, které mezi vším vyplývají. Osobně si nejsem jistý, jaké pocity mám z odhalující scény - s tím, co po ní následuje, působí poněkud sporně - ale Oskarovo chování je jednou zvědavé, uvolněně lhostejné, a efektivně dětské, když uznává "pravidla" upírizmu a posléze vyzývá svou kamarádku, aby je porušila. Zároveň Eliino vědomí toho, že to dítě ví, co ona doopravdy je, a konečné příjmutí toho, že mezi nimi vzniká významné pouto, jí popuzuje zkusit štěstí, které bude mít doslovný dopad na její smrtelnost. To, že je stále stísněná v těle dítěte bůhví jak dlouho, vytváří tuhle fascinující dualitu mezi její zoufalou, mladistvou potřebu přátelství, a jejím zkušenějším porozumnění odrazů nejen jejího chování, ale také jeho chování vůči ní.

Je tu i hrstka opravdu divných momentů, které by mohly definovat film pro ty diváky hledající povrchnější vzrušení (nebudu spoilerovat, ale je tu i útok kočky), ale jako celek tento film funguje ve zlobě těchto scén, ne kvůli nim. Zároveň je tento snímek jednotlivá entita, a ne postupná kolekce zvláštních nápadů, takže všechno pracuje v souladu a vytváří odstín a atmosféru, která je ve stejnou chvíli romantická a napínavá, vtipná a hrůzostrašná, nevinná a bezútěšná, jemná a smutná. (Šeptá se, že Hollywood chystá svůj vlastní remake, tak jsem zvědav, jestli se jim povede adaptovat jak emocionální obsah tohoto filmu, tak i ten viscerální.) Když ale hovoříme o upírských filmech, to nejpříslušnější na Let The Right One In je jeho název. Pokud si totiž tohle získá alespoň malou pozornost, mohlo by to znamenat uzavření nevýrazných žánrových výpadů kvůli originálnějším a opravdu zajímavým snímkům do budoucna.