Režie: Larry Fessenden
Rok výroby: 2006
Délka: 101 min
Země: USA / Island
Hrají:
Ron Perlman … (Ed Pollack)
James LeGros … (James Hoffman)
Connie Britton … (Abby Sellers)
Zach Gilford … (Maxwell McKinder)
Kevin Corrigan … (Motor)
Jamie Harrold … (Elliot Jenkins)
…a další
Většina hororů s apokalyptickým námětem začíná tam, kde existence lidstva v podobě, jakou známe, skončila. Last Winter na to jde opačně a zobrazuje cestu, po které se lidé ke zkáze dostanou. Pokud vás zajímá, jak si konec světa představuje zfetovaný ekoaktivista, neváhejte už ani minutu.
Uprostřed bílého studeného ničeho stojí dvě boudy. Jedna zakrývá jakýsi pokusný vrt těžební společnosti a ve druhé sedí jeden ze dvou profesionálních pozorovatelů monitorujících vše podezřelé, co by se kolem ní mohlo dít. O kousek dál stojí bouda o něco větší. V ní pobývá pod vedením nekompromisního bosse tým tvořený zaměstnanci výše zmíněné společnosti. Když jednoho dne najdou svého ztraceného kolegu v pro člověka poněkud neobvyklém nanukoidním stavu, začíná být jasné, že se v okolí vrtu děje cosi nepěkného. A když se mimo to ještě přimíchá milostný trojúhelník mezi drsňáckým šéfem, jeho bývalkou a druhým ekologicky cítícím pozorovatelem, je zaděláno na pořádné trable.
Kdyby se tvůrci rozhodli zůstat pouze u psychologického dramatu s mysteriózním nádechem, mohlo být všechno celkem OK. Osobně si potrpím na pomalu se vlekoucí filmy s hutnou atmosférou a pro tuhle mou libůstku by byla depka uvnitř základny rostoucí přímou úměrností s přibývajícím počtem mrtvol zcela postačující. Sledovat skryté napětí hlavně mezi odstaveným expřítelem a mladým ekologem umocňované nejistotou z událostí kolem základny mě vážně bavilo.
Jenže pak přišel na řadu ten horor. Ze začátku to bylo ještě celkem fajn, nějaké ty řádně zmasakrované mrtvoly nejsou v hororu nikdy na škodu a navíc bylo osazenstvo likvidováno celkem povedeně, tak proč ne. Ale posledních patnáct minut, to byl horor spíš z filmařského hlediska. Někdo z tvůrčího týmu měl zřejmě scestné nutkání nacpat divákovi ztělesněné zlo přímo pod čumák za každou cenu a tím naprosto rozbil všechno, co bylo po celou dobu i přes jasnou béčkovost filmu docela obstojně budováno. Výsledný produkt tak musí v divákovi vzbudit pocit, že se na režisérskou židli omylem vetřel zhulený hipík a nikdo si toho nevšimnul, jinak by takový závěr nemohl vzniknout. Na scéně se objevivší příšery připomínající jakousi mutaci losa s dinosaurem (možná nějaká eskymácká variace našeho kočkopsa?) ve mně na místo tvůrci očekávaného ohromení vyvolaly salvy smíchu, které zadržuji ještě teď při psaní recenze.
Výsledná zmršenina mrzí o to víc, že měl režisér pro jednu z hlavní rolí k dispozici Rona Pearlmana, kterého maminka zřejmě v dětství omylem upustila do kádě s rozpuštěným charismatem, kterým nasál opravdu víc než dost, a díky jeho výkonu by člověk i odpustil občasnou topornost postav vedlejších. Ani kamera není špatná a dlouhé záběry průletů nad neutěšenou krajinou zaujmou.
Ale i kdyby se Ron s kameramanem ve filmu stavěli na hlavu v bazénu plném chřestýšů a žonglovali při tom zapáleným dynamitem, tu závěrečnou hloupost prostě nic nepřebije.
Filmečky odehrávající se v ledových či zasněžených pustinách mám docela rád, zvláště když se jedná o nějaké psychologické drama, nebo takovou Carpenterovu Věc a tento film je k ní mnohými přirovnáván. S čímž se nedá moc souhlasit, protože spolu nemají společného téměř nic. A vzhledem právě k tomuto přirovnání, na které jsem se nechal nalákat, jsem byl po rychlém „vystřízlivění“ tak trochu zklamán. Nejde vyloženě o špatný film, ale přece jenom jsem očekával něco jiného. Hlavní problém je v tom, že něž se tam začne vůbec něco opravdu zajímavého dít (nepočítám handrkování milostného trojúhelníku) je skoro polovina filmu v prdeli. Jako ono se fajn kouká na zasněženou krajinu a pozvolna stupňující se napětí na základně – psychologická stránka filmu byla totiž mnohem lepší a propracovanější než ta hororová, co si budeme (nebo spíš nebudeme) nalhávat, ale když už šlo o horor, tak jsem tak nějak očekával i tu hororovou náplň příběhu a ta přišla až záhy. Ovšem ve formě, že mi málem vylezli oči z důlku tou digitální hrůzou (duch losa ve formě Wendiga, žádné velké terno se tak tedy nekonalo). Asi nejlepší je pasáž s pádem letadla a jeho následky. V těchto chvílích byly mé choutky alespoň částečně ukojeny. To co však následovalo v samotném závěru, se však nedá snad ani slušně okomentovat. Nemyslím tím onen postapokalyptický záběr na opuštěné město, nýbrž putování dvojice Pollack – Hoffman a jejich osud. Bída třená nouzí a jeden z nejubožejších závěrů u podobně laděných filmů. Až jsem se divil, že Ron Perlman do něčeho takového lezl. Dalo se z toho rozhodně vytěžit mnohem více. Takhle jde jen o obyčejný průměr nic víc. 50%
Jino: Ale jo, mně se většinu času film taky líbil, ale ten konec mi prostě přišel tak neskutečně stupidní, že mi pokazil celkový dojem.
Jojo recka povedená… Mě se zase Last Winter vcelku líbil… i když ten konec teda za mnohé nestál. V některých ohledech se mi u Last Winter vybavil Carpenterova Věc
No, musím říct, že povedená recenze, její začátek mě na film navnadil a její závěr jen potvrdil to, že to prostě musím vidět, už jen kvůli těm 15 minutám na konci. Lososaura jsem ještě neviděl…