Kladivo na čarodějnice

Hodnocení:

autor

90%

uživatelé

92.14%

Kdo jak hodnotil ...

přečteno: 3995x

tisknout článek

Režie: Otakar Vávra
Rok výroby: 1969
Délka: 103 min
Země: ČSSR

Hrají:
Elo Romancik ... (Lautner)
Vladimír Smeral ... (Boblig)
Sona Valentová ... (Zuzana)
Josef Kemr ... (Ignác)
Lola Skrbková ... (Maryna)
Jirina Stepnicková ... (Dorota Groerová)
...a další

Na počátku všeho byla jedna jediná hostie. Zdánlivě bezvýznamná oplatka bez chuti a zápachu, jenž při katolickém příjmání symbolizuje tělo Ježíše Krista - božího syna. Nebohá to žena, která se ji pokusila zcizit při bohoslužbě a byla spatřena jedním ministrantem. Až před paní hraběnku ji hnali, kde se shromáždili všichni mocipáni z panství. Choromyslná žebračka vypovídá dle svého nejlepšího svědomí. Vždyť přítomné jsou i autority církevní. Netuší, že je podezřívána z čarodějnictví. Neví, že svou výpovědí uvrhá další ženy v nebezpečí.

Mocipáni se radí. Potřebují zkušeného člověka. Někoho, kdo má již s vyšetřováním čarodějnic nějaké zkušenosti. Po krátké poradě, zazní jméno pána z Edelstadtu – bývalého inkvizitora, nedostudovaného právníka – muže, jenž má vymítit ďábla z bohem zaslíbeného kraje.

V tuto chvíli ještě nikdo ze zainteresovaných netuší, ba nemá ani ponětí, co se rozpoutá s příjezdem nového inkvizičního soudce. Hon na čarodejnice začíná. Nikdo už není v bezpečí....

Film je natočen podle stejnojmenného románu Václava Kaplického, jenž je inspirován skutečnými osudy a událostmi, které se na našem území skutečně staly. Pojďme se tedy nejprve krátce podívat do historie:

Víra v existenci čarodejnic je stará jako lidstvo samo. Zmínky o jejich existenci a pronásledování lze vystopovat již v mytologii mnoha pohanských národů. Po nástupu křesťanství bylo čarodejnictví dlouho považováno za bláhové pověry a pohanský přežitek. Proto církevní hodnostotáři mnohdy vystupovali na obranu obviňených a nebo usilovali o zavedení velmi mírných trestů, například v podobě pokání.

Hony na domnělé přisluhovačky a přisluhovače ďáblovi zažily svůj velký comeback v 15. století. Čarodejnictví podléhalo právu jak světskému tak církevnímu a do jeho potírání se zapojili svorně katolíci i protestanti. Po téměř tři sta let se objevovalo znovu a znovu v různých dobách na různých místech Evropy. Největší krveprolití zažilo Německo, kde se zapojil i populární reformátor Martin Luther, dále Švýcarsko a Skotsko. Ušetřena nebyla téměř žádná země Evropy. Snad kromě zemí Skandinávie, kam z fanatického popravavování dolehly jen lehké ozvěny. Definitivní konec tohoto šílenství přišel až s nástupem Osvícenství. Vzhledem k tomu, jaká byla v Evropě tehdy situace, lze opravdu jen hádat, kolik přesně lidí padlo tomuto šílenému fenoménu za oběť. Odborníci ale mluví o stovkách tísících zmařených životů. A to jsou prosím odhady ještě poměrně střízlivé!

Už jen z těchto holých faktů jde dnešnímu člověku mráz po zádech, že? A to jsem se zatím vystříhal detailů. Pohled mnohem autentičtější a především podrobnější na jedno malé české šílenství spojené s čarodejnicemi přinesl již před časem režisér Otakar Vávra. I když to není tak zcela přesné. Zcela autentická je spíše kostra příběhu včetně postav a jejich osudů, některé detaily jsou se skutečností krapet v rozporu. Proč tomu ovšem tak možná je, si povíme malilinko později. Nejrpve mi dovolte, abych přešel, k tomu, co mě vede, abych umístil rozbor Kladiva na čarodejnice na hororový server.

Co na vás dýchne jako první je velmi hustá atmosféra, která působí od počátku velmi intenzivně. Jejím katalizátorem jsou vstupy starého mnicha, jenž v určitých fázích děje cituje pasáže ze starodávné knihy Malleus maleficarum – v překladu Kladivo na čarodejnice, aniž by se snad objevil v jiné části jako jedna z postav.

„S ženou přišel na svět hřích!“

„Ženy jsou služebnice ďáblovi!“

„Ženské lůno je semeniště hříchu!“

Kniha samotná byla prý natolik hrůzostrašná a krutá, že o její zákaz usilovala i sama církev.

Její působivost ve filmu umocňuje bravurní přednes a výraz Václava Lohnického, jenž hraje hrůzu nahánějícího mnicha. Spolu s gradací děje jsou jeho projevy ohnivější a silnější. Objevuje se ve chvílích, kdy bychom čekali alespoň kraťounký oddech, aby nás znovu strhl zpět do temného středověku.

S plemenným zápalem anonymního mnicha mrazivě kontrastuje lhostejný a chladný přístup ústředních postav k lidskému životu a utrpení. Vávra si dal vskutku záležet, aby vystihl do puntíku krutou surovost doby. Nejspíš se váš žaludek změní v šíleného akrobata po chvilce pozorování hlavního inkvizitora v podání Vladimíra Šmerala. Ovšem i pan hrabě se nekolikrát blískne. Především zapůsobí krátký rozhovor, který spolu tito dva vedou přímo na popravišti za úpění jedné z upalovaných, která kříčí, že se musela přiznat, poněvadž byla devět dní v kuse mučena.

„Lže, výsosti. Byla naprosto standartně vyslýchána palečnicí a španělskou botou.“

„No ovšem, to je běžné.“

„.. svým zapíráním nutíš soud, aby přistoupil k tortuře...“

Torturou se zvalo právo útrpné, tedy proces mučení, který měl zákonem určených několik stupňů a jímž měl být očištěn každý podezřelý. Scény vyslýchání a mučení jsou na dobu vzniku filmu neskutečně věrohodné. Při každém zaskřípění závitů palečnice se tak přistihnete, jak se vám kroutí palce u nohou a u rukou. Při každém utažení šroubů španělské boty pocítíte tendenci ukrýt své spodní končetiny alespoň do tureckého sedu. O tom, jak působí žebřík zvaný skřipec na klouby diváka, raději pomlčet. Scény mučení jsou o to děsivější, jak samozřejmě k nim jejich vykonavatelé přistupují. Mistr kat a jeho pacholci se chovají jako zruční řemeslníci. Obličeje členů soudního tribunálu jsou unuděné. Až na bolestný zoufalý výkřik vyslýchaného jsou tyto procedury prováděny s naprostou absencí emocí.

Jen užaslý divák s mučenými prožívá každou chvilku jejich utrpení. Vžívá se do jejich pocitů. Jak jim asi bylo, když vyděli katovi pacholky přinášet ty hrůzné nástroje? Jaký měli pocit, když jim byla navlékána španělská bota? Divák to má o to horší, protože ví, že obžalovaný nemá sebemenší naději. Bude trpět a trpět, dokud naposledy nevydechne na hranici.

Z hlediska technického jde o výsledek opravdu precizní filmařské práce. Kamera je fantastická. Úhly jejího pohledu nám nabízejí jen tolik, kolik je naše už dost nabouraná psychika pojmout. A při tom je to pořád tak chladné a depresivní. Skutečně silné momenty postrádají hudební doprovod. Ty oddechovější podbarvují vkusně zvolené nábožensky znějící tóny, výjimkou není ani chorál.

Herci excelují od prvního do posledního. Již jsem se zmínil o působivosti Vladimíra Šmerala jako pána z Edelstadtu. Josef Kemr coby jeho písař Ignác je úžasný a věrohodný bezpáteřní hnusák. Z Eduarda Cupáka přímo čpí naivní idealismus. Josef Bláha je zase skvělý rozmarný a lhostejný pan hrabě. A tak dále. Obsazení skutečně sedlo.

Jedinou vadou na kráse je postava dobráckého děkana Lautnera. Tím se teď nesnažím říci, že by jej snad Elo Romančik špatně zahrál. To v žádném případě. Jde spíše o režijní pojetí této postavy. Na mě osobně zapůsobila až přespříliš idealisticky. Na tomto místě je třeba vzpomenout Vávrovu slavnou výpravnou trilogii mapující vývoj husitského hnutí, která však byla poznamenána ideologickým působením 50. let. Lautner tak, jak jej Vávra vykreslil, mi nemohl nepřipomenout jeho vyumělkovaného Jana Husa bez záporů ani chyb. Tady alespoň v případě Kladiva Vávra malinko uklouzl. Do tak surového snímku se naivně idealizovaná postava nehodí.

Ještě před úplným závěrem se vraťme k oné historické nepřesnosti. O snímku se mnohdy mluví jako o paralele zinscenovaných politických procesů padesátých let. Pokud se na to takto skutečně zaměříte, je tu jistě mnoho podobností. Snad právě proto jsou Vávrovi podezřelí podrobeni tortuře jen, když nechtějí vypovídat a ne vždy, jak to tomu bylo v historii. Obžalovaným není dovoleno spát, dokud se nenaučí zpaměti svou výpověď.

„Počkat... počkat... ať to řeknu dobře... takže my jsme tam žrali, chlastali...“

Takových podobností, ať už skrytých či do očí bijích, bychom mohli najít celou řadu. Na druhou stranu se Kladivo nikdy nestalo trezorovým snímkem. Vávra nikdy neměl s bývalým režimem problémy. Naopak. Bolševičtí papaláši si jej pro jeho levicové názory předcházeli.

Jedna věc je jistá: Vávra v Kladivu totalitní zřízení a způsoby, jakými si vynucuje poslušnost lidu, odsoudil. Jaký tip totality měl však konkrétně na mysli, těžko říci. Nechme však tuto otázku viset ve vzduchu s vědomím, že politicko-umělecké úvahy se přeci jen příliš nehodí pro takto zaměřený server.

Má vyčerpávající anylýza jedné z rarit československé kinematorafie se chýlí ke zdárnému konci. Kladivo na čarodejnice je vskutku poutavý snímek a jeho shlédnutí se rovná neskutečně silnému zážitku, který spolu s věkem filmu rozhodně neztrácí na intenzitě. Jako bonus sebou nese navíc velmi silné poselství, až už si jej budete vykládat jakkoliv. Myslím, že výše jsem dostatečně obhájil svůj postoj a vyplývá z něj i proč jsem se rozhodl hodnotit tak, jak vidíte těsně pod mým článkem.