Režie: Brian Adrian Lyne
Rok výroby: 1990
Délka: 115 min
Země: USA
Alternativní název: Dante’s Inferno

Hrají:
Tim Robbins … (Jacob Singer)
Elizabeth Pen~a … (Jezzie)
Danny Aiello … (Louis)
Matt Craven … (Michael)
Pruitt Taylor Vince … (Paul)
Jason Alexander … (Geary)
…a další

Pokaždé, když se mi dostane do rukou horor, jehož režie se ujal někdo z vyloženě „nehororových“ osobností, v temné části mé mysli, která se tak ráda bojí a neustále mě nutí filmy se strašidelnou tématikou vyhledávat, se rozlije blažený pocit. Často se totiž v takovém případě jedná o film, který se nedrží zaběhnutých postupů, a já mám naději, že mě překvapí něčím novým.

Ani Jacob’s ladder (s pro mě poněkud komickým, i když v podstatě správně doslovně přeloženým, názvem Jakubův žebřík) od Adriana Lynea není (díkybohu) výjimkou. Co byste také čekali od tvůrce takových děl jako je Lolita, Neslušný návrh nebo tanečního hitu Flashdance.

Úvod diváka zavádí do ospalého odpoledne Jacobovy roty zakopané někde uprostřed vietnamské džungle. Během pár minut se ale vtipkování a špičkování mezi znuděnými vojáky mění za ne zcela jasných okolností ve zmatený boj o holý život uprostřed krvavé vřavy.

Následný střih převádí příběh do doby po Jacobově návratu zpět do Ameriky, do doby, kdy se zásadně mění jeho život poté, co opustil svou ženu, a nastěhoval se ke své milence z práce.   Mnohem znepokojivější je ale fakt, že v ulicích na Jacoba začínají útočit postavy s démonickým vzezřením, které však pro ostatní kolemjdoucí zůstávají neviditelné. Když se pak ještě jeho mysl bez varování občas přenese doprostřed záhadného incidentu z vietnamské války a do doby šťastného soužití s bývalou manželkou a zemřelého syna, začne Jakobovo okolí pochybovat o jeho duševní zdraví.

Víc vám o příběhu prozrazovat nebudu. Věřte mi, že čím méně toho budete o filmu dopředu vědět, tím větší požitek z něho budete mít.

Nebudu si hrát na všeznalého recenzenta, který okamžitě všechno pochopil, a přiznám se, že jsem si po prvním shlédnutí musel nechat Jacob´s ladder nechat nějaký ten čas uležet a potom se na něj podívat znovu. Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, v příběhu se stále něco děje, a ve spojení s prolínajícími se časovými osami, kdy vám všechno hned tak úplně nedocvakne, nebo to prostě jenom nepostřehnete, se snadno může stát, že se v ději ztratíte.

Jak jsem se zmínil již v úvodu, Jacob’s ladder není opět klasickým hororem, který má v první řadě strašit. Pro mě byl film spíše psychologickým dramatem, okořeněným trochou hrůzostrašnosti. Démoni se totiž (kromě téměř závěrečné scénky v nemocnici) po celou dobu filmu objevují jenom na krátkou chvilku, aby vás – spíš než vyděsili – dokonale zmátli stejně jako hlavního hrdinu a celou dobu vás nutili přemýšlet nad otázkou: „co to má u všech všudy znamenat? “

Smysl a řád všemu, co se během filmu odehraje, dává většinou pointa. V tomhle případě moje upozornění na co nejmenší informovanost před shlédnutím filmu platí dvojnásob, takže se nepíděte po náznacích, nečtěte komentáře, každý spoiler by se vám zle nevyplatil. Pro ty bystřejší možná původ Jacobových nepříjemností nezůstane ani tak tajemstvím až do úplného konce, ale stejně.

Hereckému obsazení dominuje mladý Tim Robbins. Jeho proměnu z relativně spokojeného chlápka do vyděšené trosky na pokraji šílenství jsem mu prostě sežral se vším všudy. Za zmínku pak jistě stojí ještě jeho půvabně exotická milenka Elizabeth Peňa (ano pánové, uvidíte jí nahou J)

Ostatní postavy nemají ve filmu dostatek prostoru na to, abych mohl posuzovat jejich herecký um, neznamená to však, že nejsou pro film důležité !!!

Abych ale jenom nechválil, musím filmu vytknout přílišnou přeslazenost úplného závěru, který si režisér mohl odpustit, a dále pár scének, ze kterých jsem měl pocit, že jsou ve filmu jenom proto, aby měl film více hororovou atmosféru.