Český název: Pozdrav z cesty do pekla
Režie: Ate de Jong
Rok výroby: 1992
Délka: 94 min
Země: USA
Hrají:
Chad Lowe … (Charlie Sykes)
Kristy Swanson … (Rachel)
Patrick Bergin … (Beezle)
C. J. Graham … (policajt)
… a další
Nebudu se tajit tím, že mám určitou náklonnost pro filmy, které v sobě kombinují prvky hororu (fantasy) a komedie. Nebylo tomu však vždy. Poměrně dlouhou dobu jsem vnímal horor jako něco nedodknutelného – žánr, jenž má bavit jen a pouze tím, že děsí. Proč by do něj měl někdo vkládat něco tak nemístného jako humor, jakkoli černý a zdařilý? Pak jsem dospěl. A na sérii Evil Dead či Jacksonův počin Braindead jsem se začal dívat jinýma očima – zjistil jsem, oč bych přišel, kdybych svůj postoj nezměnil. Nemusím snad ale zdůrazňovat, že tento mix musí vzniknout zcela záměrně a ne jako výsledek scénaristického neumětelství (což může být také zábavné, ale tak nějak smutně).
Pozdrav z cesty do pekla je naštěstí tím prvním případem, úspěšně se mu daří útočit na divákovu bránici a pro mě se stal takovým menším klenotem na poli bizarních filmů.
Úvod se tváří jako další variace na stokrát viděné. Mladý pár, Charlie a Rachel, cestují do Las Vegas, kde se mají v úmyslu vzít. Chápejte, oba se milují, ale Rachelini rodiče jejich lásce nepřejí. A kde jinde mohou svou lásku nechat utvrdit než v Las Vegas, kolébce hazardu a sňatků snad ze všech možných příčin? Samozřejmě odbočí na vedlejší silnici, kde mají menší dopravní kolizi. Na scénu tak přichází děsivý policista a bere si s sebou nebohou Rachel na místo hrůznější, než byl původní cíl milenců, a to do samotného pekla. A začíná tak naprosto zběsilá road movie plná nejrůznějších vtipů a vtípků, na jejimž konci se z nesympatického ukňouránka stává hrdina, který se pro svou lásku postaví samotnému Satanovi.
Velkou zásluhu na celkovém vyznění snímku má pojetí pekla. Nejde tak ani o nijak originální prostředí či snad trikové ztvárnění, spíše se tady sází na jeho naprosto bizarní obyvatelstvo a vpravdě šílené situace. Zjistíte například, že není příliš chytré zastavovat stopařkám, jakkoli jsou sexy. Že Hitler, Atilla a Kleopatra mohou tvořit proklatě zábavnou partičku a taková pomoc motoristům je přesně taková, jakou by jste ji v pekle očekávali (a nejen tam).
I když se občas film režisérovi vymiká z rukou, paradoxně mu to spíš prospíva. Skoro bych se odvážil tvrdit, že je ještě příliš umírněný a dalo se z něj vytěžit daleko víc.
Úplně každému tento snímek asi nesedne. Hororová stránka vyděsí snad jen děti (a to ještě tak před deseti lety), kulisy tvoří převážně poušť a humor je někdy natolik vyšinutý a infantilní, že to prostě nemusí každý skousnout. Některé naopak potěší několik odkazů na řeckou (či jinou) mytologii, jiní se zas budou vyžívat ve zněti postav a různých narážek.
Jó hororové komedie, ty tvrdý život mají…Jsem sice příznivcem klasického hororového žánru, ale za dobu co mu věnuji zvýšenou pozornost, jsem zjistil, že občas není na škodu, když se některé filmové žánry prostě skloubí dohromady. Hororové komedie však mají tu nevýhodu, že pokud až moc ustoupí jejich hororová podstata té komediální, ne vždy to dopadne dobře. A tento film bohužel patří mezi ně. Znám sice spoustu lidí, které Pozdrav z cesty do pekla doslova uchvátil, ale já mezi ně rozhodně patřit nebudu. Film jako celek není úplně špatný, ale nějak závratně mě tedy neuchvátil. Míchá se tu sice akce se zábavou a občas se skutečně tvůrcům podařilo navodit i docela příjemnou atmosféru, ale na můj vkus to bylo jak málo vtipné (lépe řečeno je zde málo scén, na které bych jen tak rychle nezapomněl) a stejně tak i málo hororové. Na průměr to samozřejmě stačí, ale že bych tohle musel vychvalovat do nebes? Ono osobité ztvárnění pekla a všech jeho obyvatel, však zas až tak špatné nebylo. Zvláště ona „drtička“ zlobivých lidí byla super. Nicméně i na devadesátá léta mi některé masky / kostýmy přišli až moc gumové a některé pasáže neskutečně nudné. 50%
Pohodové béčko, které není nijak zvlášť moc hororové, ale má odlehčenou
atmosféru a díky tomu, že je i tak trochu road movie, ani nenudí. Spíš
než v pekelném hororu jsem si však připadal, jakobych se z velké části
díval na nějaký postapokalyptický fantasy snímek, který sem tam
připomíná slavného Mad Maxe a vzhledem ke gumovým maskám a laciným
efektům, bych ani netipoval, že to vzniklo až v roce 1992. Oproti tomu
nemůžu říct, že se mi to nelíbilo a i když jsem od toho moc nečekal,
docela jsem se bavil. Slabších 70%.
Zplácané béčko, které balancuje na hranici průměru až podprůměru. Značně zmrvenou formu nevidím jako klad – americké devadesátkové horory nejsou francouzská nová vlna.