Grindhouse: Death Proof
28. 12. 2007 / autor: DonMartinez / kategorie: Hororové filmy
Režie: Quentin Tarantino
Rok výroby: 2007
Délka: 114 min
Země: USA
Hrají:
Kurt Russell ... (Stuntman Mike)
Rosario Dawson ... (Abernathy)
Vanessa Ferlito ... (Arlene)
Sydney Tamiia Poitier ... (Jungle Julia)
Tracie Thoms ... (Kim)
Rose McGowan ... (Pam)
...a další
Co vlastně předcházelo tomuto projektu jménem Grindhouse (v USA byly oba filmy - Auto zabiják i Planeta teror - distribuovány dohromady), bylo už řečeno. Základem byla snaha složit poctu starým béčkovým krvákům. O to větší očekávání to celé vzbudilo, když se pod projekt rozhodlo podepsat slavné režisérské dou Quentin Tarantino a Robert Rodriguez (dalším režisérem byl také Eli Roth – autor Hostelu – jež natočil upoutávky, které měly tvořit pauzu mezi oběma filmy. K nám se ale, vzhledem k tomu, že evropský distributor uvedl oba filmy zvlášť, pokud je mi známo, nedostaly). Pojďme tedy k té první části projektu, tedy filmu Auto zabiják. Jako hororový fanoušek jsem se nemohl dočkat, až se tahle věc objeví ne obrazovce mojí televize. Pocta hororu? Režírovaná samotným Tarantinem? Co víc si přát? Mé naděje měli být však brzy konfrontovány s realitou.
Pojďme k zápletce. Zápletce? Ano. První a podstatný zádrhel. Ono to vlastně zápletku nemá. Alespoň ne to, co si pod pojmem zápletka představuji já. Děj filmu lze rozdělit do dvou částí. V té první vyráží typicky parta mladých dívčin na výlet kamsi do Texaského zapadákova. Prvních několik dlouhých minut je vyplněno neustálými dialogy mezi třemi zmíněnými dívčinami. Hlavním tématem jsou kluci, sex... atd. K dobru lze přičíst, že dialogy jsou vedeny poměrně nekonvečně, typicky Tarantinovským způsobem. Tento nicméně lechce zrezivěl a začal postrádat to, čemu jsem v Tarantintově ranné tvorbě říkával šťáva.
Tyto tři hlavní protagonistky se záhy přesouvají do baru, jenž je cílem jejich cesty. Na scéně se objevují dvě další postavy, nepočítám-li tři kluky, kteří se hrdinky pokoušejí zbalit. Těmi dalšími jsou ulítlý barman (ztvárněný samotným Quentinem) a dubbler Mike (Kurt Russel). Následuje další porce teď už opravdu nudných dialogů (Tarantino se v tom opravdu vyžívá). Pak se opuští bar a konečně se začne něco dít. Nechci prozradit přímo, co to bude, aby případný čtenář téhle recence z filmu alespoň něco měl. Napovím jen, že nadcházející scéna je to jediné, na co se dá z celých 114 minut koukat – trvá to maximálně 4 minuty.
Následuje intermezzo, kdy dubbler Mike jako jediný přeživší leží v nemocnici. Další dialog. Tentokrát mezi šerifem a zástupcem šerifa – jeho synem. Znalci Tarantinova díla si jistě nebudou moci nevybavit další ne zcela povedou poctu béčkovým filmům jménem Kill Bill.
Máme tu druhou část. Čtyři holky opět vyráží na výlet. Nyní do jiného amerického zapadákova. Dubbler Mike je sleduje tentorkát už od začátku. Čekal jsem závěr. Krutý a dech beroucí závěr. Něco, co by mě vysvobodilo ze spárů tohoto snímku, jenž je buď to nejvíc nepovedené, co Tarantino kdy stvořil a nebo jsem to zkrátka nepochopil... Nicméně je tu další porce (dámy prominou) babských, nudných a naprosto nesmyslných dialogů tak, jak zřejmě ženské rozhovory chápe jen Tarantino. Celé to vyvrcholí tím, že dvě ze čtyř nových hrdinek hrdinek touží projet se v Dodge Challenger ročník 1970. Nakonec umluví jednoho místního balíka (zase dialogy!) a pro jistotu tři z nich vyráží na silnici. Tam je čeká setkání s dubblerem Mikem a jeho autem zabiják...
Závěr je nečekaný, nehororový a tak trochu stupidně... ano, béčkový.
Co se na tomhle filmu tedy povedlo? Vlastně nic moc. Po vizuální stránce to má naději. Quentin to natočil tak, aby to působilo jako starý film právě promítaný na filmovém plátně. Nicméně nudnému průběhu to nijak nepomáhá. Prostředí je vkusné. Jde tak trochu o retro 70. let. I když tu lehce kontrastují staré deskové jukeboxy s telefony Nokia a stará americká auta, jejichž řidiči si pouští hudbu přes iPod.
A co se nepovedlo? Tarantino platil vždy za mistra dialogů. Vždy to byly neotřepané věci plné nekonvenčích hlášek, jenž se nadšenému divákovi vryly navěky do paměti – hlášky z Pulp Fiction slýchám a někdy nevědomky používám do teď. Nicméně zevšedněly a vytratila se z nich originalita. Že by za to mohl špatný překlad? Těžko. Tarantino tedy pozbyl svého hlavního trumfu, který evidentně hodlal jak se patří využít. Ani herecké obsazení, jenž je zpravidla další stěžní autorovy tvorby, není ligové. Jde zpravidla o ne moc známé herečky, jejichž herecký potenciál může být, připouštím, vysoký, zde se však každopádně vytrácí. Ani Kurt Russel to nezachrání.
A máme tu závěr: Můj verdikt a tím pádem i mé procentuelní hodnocení pramení především z očekávání a zároveň i z lásky k režisérovi a duchovnímu otci celého projektu Grindhouse. To, co jsem ze sta procent ubral, jsem ubral kvůli zklamání a to, co jsem mu nechal, jsem nechal z úcty k tvůrci. Slyšel jsem dva různé názory na rozdělení Grindhouse na dvě různé části. První byl, že pokud by to tak zůstalo, byl by divák příjemně překvapen následujím Rothovým a především Rodriguezovým počinem. Druhý byl, že by divák zřejmě umřel nudou, než by se Rodrigueze vůbec dočkal. Sám nevím. Planetu Teror jsem neviděl a Rotha nemám rád, protože nemám rád Hostel.
Nicméně pramení z toho negativní ohlas na Tarantinovu část práce, k čemuž se musím chtě nechtě přidat.
Z této látky se rozhodně dalo vytěžit (dámy ještě jednou prominou) více než babské krafání. O to větší zklamání přichází, že tuto látku si vytyčil tak uznávaný tvůrce, jakým je Quentin Tarantino. Nepovedlo se. Nuže odpusťme mu to tedy s podmínkou, že se nám přestane plést do hororu a že se dál bude věnovat tomu, co mu bezesporu jde a v čem je mistrem: v gangesterkách z 90. let.


70%

