Režie: José María Zabalza
Rok výroby: 1972
Délka: 90 min
Země: Španělsko
Další názvy: The Fury of the Wolfman, The Wolfman Never Sleeps
Hrají:
Paul Naschy … (Waldemar Daninsky/vlkodlak)
Perla Cristal … (doktorka Ilona Elmann)
Vorónica Luján … (Karen)
Mark Stevens … (Bill Williams)
Francisco Amorós … (Fredrick)
Miguel de la Riva … (Heinrich Miller)
… a další
Waldemar Daninsky je v horách pokousán nějakým zvířetem. Je označen pentagramem, ale odolává proměně ve vlkodlaka, která se o něho pokouší. Až když se dozvídá, že je mu žena nevěrná, mění se a po strašlivém řádění zdánlivě umírá. Jeho tělo je však předmětem zájmu jisté doktorky, která jej chce využít ke svým pokusům s mozkem. A jak Waldemar zjišťuje, není sám, kdo se stal její obětí. Musí proti jejím špinavým praktikám zakročit.
Paul Naschy se coby postava Waldemara Daninského objevil v celé řadě filmů. K velké spoustě z nich napsal i vlastní scénář. Tento snímek však patří k tomu citelně slabšímu, co se v jeho filmotéce nachází. Minimálně oproti o rok staršímu La Noche de Walpurgis jde o značný kvalitativní pokles.
Především zmizela podmanivá atmosféra. Snímek je doslova přecpán vedlejšími prvky a dějovými odbočkami, že na vlastní hrůzostrašné řádění vlkodlaka mnoho prostoru nezbylo. I když je podařené a v jednom případě staromódně až teatrálně pamětihodné, není schopno celkovou rozvleklost a nudnost filmu zatlačit za sebe. Vlkodlak scházející v mlze se schodů je tak možná jedinou scénou, kterou si bude mnoho diváků z tohoto filmu pamatovat. Zbytek (vyjma samozřejmě dalších scén s vlkodlakem) je pro svoji nevýraznost snadno zapomenutelný.
Naštěstí je kladen důraz na kvalitní práci herců, takže rozhodně nelze říci, že se není nač dívat. Naschy samozřejmě jaksi vyniká nad ostatní. Jeho pohybové kreace při probíhání městem jsou vskutku obdivuhodné. Chybí však pastva pro oči v podobě erotiky a krve. Divák se musí spokojit s tvářemi a k citlivým žaludkům šetrnými úmrtími. Jako kompenzaci snímek nabízí jistou dávku masochismu, u níž však nakonec zůstává u náznaku, který se dále musí rozvíjet už jen v mysli diváka.
Závěr samozřejmě lehce překvapí po stránce logické. Nechť je vše řečeno v následujícím povzdechu: jak snadné je zabít vlkodlaka, když to předtím bylo tak těžké.
Jo tohle me moc nebralo hudby uplne vysumelá, dlouhé nic neríkající dialogi a divný konce. 30-40%. Aspon ze tu byla atmosféra jako z Werewolf vs. the vampire woman.