Český název: Moucha
Režie: David Cronenberg
Rok výroby: 1986
Délka: 95 min
Země: Velká Británie / USA

Hrají:
Jeff Goldblum … (Seth Brundle)
Geena Davis … (Veronica Quaife)
John Getz … (Stathis Borans)
Joy Boushel … (Tawny)
David Cronenberg … (gynekolog)
… a další

Seth Brundle je mimořádně nadaný mladý vědec. Vytvořil teleportovací zařízení zvané telepod, jehož prostřednictvím přenáší na základě rozložení a opětovného složení předměty z jednoho místa na druhé. Na svůj vynález naláká novinářku Veronicu a přesvědčí ji, aby jeho práci dokumentovala, což přeroste ve vztah. Vše jde skoro jako po másle až do chvíle, kdy se opilý a žárlivostí ovlivněný Seth rozhodne vyzkoušet proces teleportace na sobě. Nevšimne si, že spolu s ním se přenáší i moucha. Počítač není na takovou situaci připraven a oba subjekty spojí dohromady. Seth se nejprve cítí skvěle, ale Veronica pozná, že něco není v pořádku. Je jen otázkou času, než se muší geny projeví naplno.

Že tato Brundelova proměna na jím samým nazvanou Brundle-mouchu neproběhne bez řádné pastvy pro oči, je jasné již při pohledu na tvůrčí tým, respektive na post režiséra. David Cronenberg je detailní vizualizací proslulý a to je také jeden z důvodů, proč se v případě svého filmu, jenž je obecně chápán jako remake stejnojmenného snímku z roku 1958, nedrží původní osnovy. Zatímco originál divákovi představil strohý přechod od člověka k monstru, Cronenberg nabízí postupnou přeměnu, aby tak dosáhl svého záměru.

Činí tak v duchu práce, na kterou je od něho divák zvyklý. Nabízí propracované a nechutně realistické efekty. Jestliže bylo doposud jedním z doprovodných diváckých komentářů jeho filmů slovo hnus, Moucha posouvá dané hranice o několik úrovní výše. Je tak víc než mimořádně zajištěna nevhodnost pro slabé žaludky. Režisér dovádí k dokonalosti realizaci vlastních představ deformace lidského těla, což vyneslo jeho týmu starajícímu se o masky zlatou sošku Oscara. Téma negativního vlivu vědy a technického pokroku na člověka v jeho komplexní integritě dostává prostřednictvím Mouchy v Cronenbergově světě nový rozměr.

Postupná přeměna mu umožňuje zapracovat na hloubce a psychologii. S degenerací těla jde ruku v ruce Brundelova psychická proměna. Od počáteční fascinace a entuziasmu až po úplnou posedlost a šílenství. Kde však jednou člověk byl, tam je stále, a tak je i v na pohled odporném monstru kus toho starého Setha. Otázkou zůstává, jak si vysvětlit úplný závěr. Projev lidskosti, či bezmocnost zrůdnosti? S daným problémem vyvstává spousta otázek. Je třeba se fyzické odlišnosti bát? Jak může vědomí postupného zániku a vlastní nezastavitelné proměny decimovat rozum a osobnost? Jak se k takovému jedinci chovat? Litovat ho? Opovrhovat jim? Či snad stále milovat? Kdy přestává být jedinec v podobné situaci sám sebou?

Spousta otázek se samozřejmě nabízí sama, jiné se objeví až při zpětné rekapitulaci filmu. To je ostatně pro Cronenbergovu práci charakteristické. Stejně jako kvalitní výběr a práce s herci a budování jedinečné atmosféry.

Herecké složení si nemohl vybrat lépe. Jeff Goldblum ve své roli překonává doslova sám sebe. Geena Davis rovněž nevystupuje nejhůře. I když je patrné, že hlavní prostor je určen vědci a ostatní jej mají pouze podporovat, nikomu nebylo dovoleno odpočívat. Sám režisér se ve vlastním filmu taktéž objevil, jak bývá jeho zvykem. Zhostil se úlohy gynekologa.

Atmosféru buduje Cronenberg opět zvolna a přidává na intenzitě, kterážto je s blížícím se koncem těžko rozdýchatelná. Od průměrně zajímavého sci-fi přes sílící hrůzu až po její explozi v souhře děsu, napětí, nemilosrdného dramatu, tragédie, deprese, hořkosti, soucitu. I přes všechen vizuální odpor je film schopen zasáhnout diváka na duši. Cronenberg má totiž obdivuhodný smysl pro drama a ví, kde přitlačit, aby zapůsobil na emoce. K této jeho schopnosti patří i umění přizvat ke spolupráci s vlastními vizemi sehraného dvorního skladatele, jímž je samozřejmě Howard Shore.

Hledat nedostatky je obtížné. Zpočátku se jako jeden z nich může jevit na režisérovy poměry nízká míra sexuální explicity. Je však na místě připomínka, že naopak věděl, kde na přímém zobrazení ubrat, aby svůj počin příliš nepřesytil. Na druhé straně, není konečná podoba telepodů a jejich funkce symbolickou demonstrací vstupu do lůna života a následného znovuzrození?