Český název: Moucha II
Režie: Chris Walas
Rok výroby: 1989
Délka: 105 min
Země: Kanada / Velká Británie / USA

Hrají:
Eric Stoltz … (Martin Brundle)
Daphne Zuniga … (Beth Logan)
Lee Richardson … (Anton Bartok)
John Getz … (Stathis Borans)
Frank C. Turner … (Shepard)
… a další

Martin Brundle je od narození, jež jeho matka nepřežila, umístěn v centru, které vlastní vynález jeho otce. Za pět let vyroste díky své genetické vadě v dospělého mladíka a pomáhá zdokonalit proces teleportace. Postupně se však na něm začínají projevovat patrné fyzické změny. Mění se v mouchu, stejně jako kdysi jeho otec, na což čeká Bartok, aby jej zneužil k pokusům a prospěchu firmy. Martin se mu musí postavit a zároveň najít způsob, jak vlastní mutaci zvrátit, chce-li přežít.

Volné pokračování Mouchy natočil ještě v téže dekádě doposud nezkušený režisér Ch. Walas. S tématem již své zkušenosti nicméně měl, neboť se spolupodílel coby maskér už na prvním dílu. Spoustu si toho od předchůdce vypůjčil. Tu vzal trochu dějové šablony, tu něco z vizuální preciznosti. I přes určitou kvalitu a 3 nominace (za nejlepší horor, masky a hudbu) však nelze přehlédnout, že je jeho pojetí námětu zcela jinak směřováno a tím v zákonitě se nabízejícím porovnání i nepříliš povedeno.

Trikově je druhý díl na takřka stejné kvalitativní úrovni. Martinova proměna již sama o sobě nepřináší na pohled nic zajímavého. Je to slabý odvar toho, co se dělo s jeho otcem. Možná proto bylo přistoupeno k oné mezifázi zakuklení, jež je jakýmsi předstupněm příchodu finální podoby monstra, které jest zlatým hřebem filmu. Míra jeho výskytu pak znamená pro milovníky neokoukatelných příšer minimálně dvojitou porci. Jako doplněk lze brát gore efekty, které slabé žaludky rozhodně nešetří. Pravdou však je, že jejich otevřenost je mnohdy až moc uvolněná a praskající hlavy a podobně mohou v této podobě vypadat směšně.

Velkou slabinou filmu jsou herci a jejich role. Samotné výkony hlavních protagonistů nejsou zavrženíhodné. Chybí však pořádná tvář, která by byla schopná v té spleti spousty nesympatických charakterů vyčnívat a posunout děj o kousek dál. Tak je nevýraznost postav nedostatkem, který jen podtrhuje celkovou nezáživnost neúměrně natahovaného dění, jež divák sleduje často bez zájmu.

K lepšímu zážitku mu nepomáhá ani celková atmosféra. Nesouvislé tempo způsobuje, že se film tu a tam zasekne. Nepochopitelné také je, že se skladatel formátu Christophera Younga drží až do finále zpět. Film nabídne několik momentů, které mohly být dramaticky vygradovány vhodně zvolenou hudbou, místo toho vyznívají právě absencí hudebního doprovodu prázdně. Byť se pár světlých chvil najde, hlavně emotivní scéna se psem, výsledek je oproti Cronenbergově práci poněkud sterilní.
Zda hledat v druhém dílu alespoň náznak propracované myšlenkové kvality prvního, je otázka, která se při zpětném pohledu na oba zdá bezpředmětná. Druhý díl nepřináší nic nového, ani nerozvíjí nic starého, pouze vychází z toho co již bylo předvedeno jako ze zdroje pro odlehčenou a obyčejnější zábavnou podívanou. A tak zatímco je první Moucha hloubkovým filmem pro náročné, dvojka přináší její recyklaci v jednodušší formě v podobě nefalšovaného béčka končících 80. let.

Druhá Moucha může být nahlížena jako nepovedený pokus pokračovat tam, kde se pokračovat nedá, jako odvaha přijít i s vědomím vlastního lynčování na trh s obměnou něčeho, co se dá obměnit jen s velkým umem, či neskonalou drzostí. Ať se názory jakkoli různí, Moucha II jde nepochybně svou vlastní cestou, a to cestou béčka, které zřejmě i samo o sobě ví, že na svůj dokonalý vzor zdaleka nedosáhne.