Režie: Arch Hall Sr.
Rok výroby: 1962
Délka: 90 min
Země: USA
Hrají:
Arch Hall Jr. … (Tom Nelson)
Marilyn Manning … (Roxy Miller)
Richard Kiel … (Eegah)
Arch Hall Sr. … (Robert Miller)
… a další
Kráska Roxy je jednoho večera na opuštěné silnici vyděšena obrem měřícím 7 stop. Její otec se rozhodne bytost vypátrat, ale když o něm nepřicházejí žádné zprávy, vydává se dcera se svým přítelem Tomem po jeho stopách. Eegah, jak se obr jmenuje, je však o krok napřed a dívku unáší Tomovi před nosem do své jeskyně. A protože nikdy ženu neviděl a pudy jsou pudy, nehodlá ji pustit, stejně jako jejího otce.
Námět sám o sobě nevypadá špatně, ovšem samotné zpracování ve scénáři je již z jiného těsta. Možná právě proto se herec Arch Hall Sr. musel uchýlit k tomu, aby se jedinkrát v životě režie zhostil sám. Co vytvořil? Nic, na co by nedalo dobrovolně rychle zapomenout.
Eegah, sympatický kolos, který tvrdě narazil na sebe sama. Okolnosti jeho objevu a života jsou logicky zcela neudržitelné a vyvolávají spoustu otázek, na něž uspokojivá odpověď samozřejmě není a je jasné, že bez vypnutého mozku bude divák ztracen. Bohužel ani zbytek filmového materiálu nepřináší nic pravověrně odpočinkového, a tak nezbývá než se koukat ze zvyku, případně raději ne.
O atmosféře se hovořit nedá. Jakékoli její náznaky jsou přebity neúměrně natahovanými scénami, které budí dojem, že tvůrcům bylo líto plýtvat páskem a stříhat. Zajistili tak divákovi nefalšovanou nudu, která je místy ubíjející. A to v momentech, kdy dialogy dosahují zbytečné nepotřebnosti a tam, kde hlavní hrdina bere do ruky kytaru a hodlá zazpívat.
Skutečně, film se tváří jako snaha otce (režiséra) zviditelnit pěvecký talent svého dítka. A je to venku. Kdo by si snad nevšiml podobnosti ve jménech při úvodních titulcích, mimochodem velmi působivých a slibných, což film ještě více potápí, zjistí, že ve tvářích filmového otce a přítele mladé slečny je jistá podobnost. Jiný režisér by asi tolik prostoru pro kytarovou exhibici mladíkovi zřejmě neposkytl a soustředil by se spíše na jeho herecký projev.
Ten je, ostatně jako u většiny zúčastněných, nepřesvědčivý, bez šťávy. Hlavní postavy nejsou schopny diváka zaujmout (snad krom minisukně Marilyn Manning). O něco lépe, byť ne o moc, je na tom obr Richard Kiel. Známá tvář? Ano, je to ten muž s železnými zuby, které měl tu čest poznat i sám James Bond. Kielův výkon je suverénně nejlepší, a to mu stačí pouze grimasy!
Aby toho neštěstí na diváka nebylo málo, je mu předložena prapodivná hudební náplň, která místy vytváří odlišný nádech aktuálního dění na obrazovce. Naneštěstí to není nic proti zvukům, které vyluzuje Eegah, aniž by otevřel ústa, ani proti celému bandu, který zpívá spolu s Tomem uprostřed pouště. Nebylo by na tom nic neobvyklého, kdyby široko daleko nebyl jen on.
A konečně. Divák si nemůže nepovšimnout, že tvůrci si s řadou scén nevěděli zřejmě rady a jejich práce tak vykazuje známky amatérismu a nedotaženosti. Řeč je například o snaze Eegaha uspokojit libido.
Opět jsem zabruslil do šedesátých let, nebral jsem ohled na nízká hodnocení a očekával zajímavou podívanou. Sice z toho zase smrděla romantika na sto honů, ale když já mám pro Obry slabost. Je sice pravdou, že samotná myšlenka (pointa) nebyla vůbec špatná, jenže zpracování hodně pokulhávalo a pomalé tempo příběhu neskutečně uspávalo. Pořád jsem tak nějak čekal, že Eegah spustí se svým kyjem pořádný běs a krvavou podívanou, ale on chlapec začal přemýšlet hlavně svým (pyjem) – to se mu nedá ani tak zazlívat, protože Marilyn Manning byla vážně rajcovní (hlavně v plavkách). Její taneční kreace…no co vám mám povídat. Jenže tím trpěla hlavně atmosféra, která byla místy až moc nezáživná. Hororového tu toho vlastně ani moc k vidění není, protože i ta jediná „umírající“ scéna je spíš taková legrační…