Scénář a režie: Tony Giglio
Rok výroby: 2019
Délka: 96 min
Země: USA

Hrají:
Amy Manson … (Poručík Joan Dark)
Dominic Mafham … (Dr. Betruger)
Luke Allen-Gake … (Dr. Stone)
James W. Brown … (Kapitán Savage)
Clayton Adams … (Vojín Winslow)
… a další

Už první filmový Doom (2005) neměl na růžích ustláno – kritika na něm nenechala nit suchou. Já sám jsem ale patřil mezi ty spokojenější. Jasně, vrchol žánru to nebyl, ale byly zde jisté faktory, které mě těšily. Nemyslím jen proslulou pasáž z pohledu vlastní osoby, ale i praktické efekty a nejednoznačné postavy (Rock a Karl Urban) jdoucí údernému finále. Já zkrátka svou lehce nadprůměrnou recenzi na první Doom měnit nebudu.

Doom: Annihilation nemá s prvním filmem žádnou návaznost. A nemá ani takové ambice. Už z upoutávek bylo jasné, že tohle je béčko jak bič. Béčko s papundeklovými kulisami a efekty velmi kolísavé kvality, s režisérem, jehož největším úspěchem je série Rallye smrti 2, 3 a 4. To píšu, aby bylo jasno, co od filmu očekávat. Nic! Je to jen potrava pro DVD trh. Ale i ta může někdy překvapit, že?

K příběhu jen krátká zmínka. Skupina mariňáků letí za trest na Phobos, což je jeden ze dvou měsíců obíhající kolem Marsu. Na něm je zbudována základna, v níž se experimentuje s teleporty. A jak to tak bývá, těsně před příletem se něco ošklivého pokazí. Přežijí vojáci, nebo monstra z jiné dimenze?

Největším překvapením pro mě nakonec bylo zjištění, že na Doom: Annihilation jsem se dokoukal bez pocitu nenávisti k jednotlivým postavám nebo tvůrcům. Víte, když dostanete za úkol natočit něco podobného s mizivým rozpočtem, tak to prostě schytáte. Ty pokusy o navození rozlehlosti areálu za pomoci několika místností, jsou směšné, stejně jako stereotypní postavy, k nimž si nejde získat sympatie.

K tomu si přidejte souboje bez nápadu a do nebe volající debilitu, kdy si například poslední přeživší povídají u výtahu, z něhož vystřelí ruka příšery. Trocha opatrnosti by neškodila, že?