Český název: Nedívej se nahoru
Režie: Fruit Chan
Rok výroby: 2009
Délka: 98 min
Země: Jižní Afrika / Japonsko
Hrají:
Reshad Strik … (Marcus Reed)
Eli Roth … (Béla Olt)
Carmen Chaplin … (Romy Bardoc)
Lothaire Bluteau … (Grigore)
… a další
Ačkoli by někteří mohli být proti, filmový průmysl je (stejně jako jakýkoliv jiný byznys) založen hlavně na penězích, bez jejichž přísunu by zkrátka nemohl fungovat. Bohužel jsou nám – bláhovým divákům – pak nabízeny tituly s nálepkou nejlepších filmů všech dob, které dost často ani zdaleka nedosahují kýžených kvalit (pokud se slovo kvalita dá v jejich případě vůbec použít). Naštěstí většina z nich dost brzy upadne do zapomnění a stanou se z nich jen jakési raritky zaprášené někde v koutech videopůjčoven. Ovšem do té doby ještě stihnou vymámit z důvěřivců další a další peníze a produkční prasátko se tak většinou poměrně dost dobře nacpe.
Film Nedívej se nahoru naštěstí nevzbudil příliš velký zájem. I když se honosí přívlastkem dokonalý nadpřirozený thriller a stojí za ním poměrně zvučná jména, našimi kraji jen prošuměl. A nutno podotknout, že zcela po právu.
Jedná se veskrze o špatný film, kde nic nefunguje tak, jak by mělo. Odtažitá režie, zmatený scénář, amatérské herecké výkony, nulová atmosféra – to vše vydatnou měrou přispívá k faktu, že tento film se nedá označit jinak než jako torzo. Ano, některé scény nezapřou svůj japonský původ, vypadají docela dobře a mohly by i fungovat, jenže nestalo se tak. Jsou až zoufale neoriginální, trpí špatným načasováním a ve většině případů vyvolají spíše ironický úšklebek, než ono příjemné mrazení v šíji spojované s pocitem strachu. Navíc prostor mezi nimi vyplňuje nudná a chaotická vata, která i ty poslední zbytky působivosti promění v šedivou mlhu naprosté letargie. Škoda, jistý potenciál k natočení alespoň průměrného strašení, nijak výrazně nezaostávajícího za svými plnokrevnějšími bratříčky tady byl.
Hned v úvodu jsme vrženi do Transylvánie roku 1920, kdy režisér Béla Olt natáčí film o jedné romské legendě. Snímek není nikdy dokončen a divák se chvatem ocitá v současnosti. Nový tým pod vedením režiséra Marcuse Reeda, který je pronásledován podivnými vizemi, zavítá do původních kulis s cílem pokračovat tam, kde jejich předchůdci selhali. Podivné události na sebe nenechají dlouho čekat.
Snímek je remakem japonského hororu z roku 1996 Joyuu – rei režiséra Hideo Nakaty (ano, TOHO, co má na svědomí Ring), a i když ani ten nedosahuje met nejvyšších, pořád nabízí daleko kvalitnější podívanou. Vznikl jako pokus přiblížit japonskou hororovou kinematografii více konvenčnímu a přímočařejšímu “západnímu” chápání. Pokud bychom s jistým nadhledem pohlíželi na tento snímek jako na jakousi poťouchlou formu výsměchu, můžeme říci, že vtípek docela vyšel. I když na úkor asi hodiny a půl našeho drahocenného času – a to není málo.
