Režie: Caradog W. James
Rok výroby: 2016
Délka: 95 min
Země: UK
Hrají:
Katee Sackhoff … (Jess)
Lucy Boynton … (Chloe)
Nick Moran … (Boardman)
Richard Mylan … (Ben)
Pooneh Hajimohammadi … (Tira)
Sarah Buckland … (Louisa)
… a další
Chloe je dospívající dívka žijící v ústavu. Nemůže své matce zapomenout, jak se k ní v minulosti chovala, a proto odmítá její nabídku na nový život v novém domě. Jednoho dne Chloe s kamarádem zaklepou na dveře údajné čarodějnice a vzbudí tajemné zlo. Jak s ním ovšem bojovat? Rozhodne se, že matku přece jen navštíví a najde u ní útočiště.
Don’t Knock Twice je tedy drama matky a dcery, jejichž vztah krystalizuje na pozadí děsivé noční můry. Čarodějnice (většinou v podobě černé vyzáblé bytosti) je sympaticky nekorektní, řádí už od prvních minut a nehodlá ušetřit ani nevinnou matku, která druhou šanci se svou dcerou nechce promrhat. Podobně pružné charaktery v hororech rozhodně nejsou samozřejmostí.
Ačkoliv má Chloe s matkou nejvíce prostoru, do filmu různě zasáhnou i další postavy – především detektiv a matčina přítelkyně. Je velká škoda, že se jednoduchý příběh nakonec tak trochu utopí v překombinovaném finále, které chce mít za každou cenu nad divákem navrch. Ambice vyletí nahoru, ale nevím, zda-li budou všechny vyslyšeny.
Naštěstí se tvůrčí hravost najde i jinde. Například představa, že čarodějnice své oběti vězní ve své vlastní dimenzi, je krásným ozvláštněním. Rovněž rozmanité způsoby jejího strašení nejsou k zahození – noční můry, vize, fyzický kontakt nebo psychologický boj, v němž i roztřískaná dílna nebo sociální pracovnice může zničit naději na úspěch.
Mělo to svůj potenciál, ale příběh byl hodně naivní a závěrečné rozuzlení neuvěřitelně průhledné. Člověk už v půlce filmu může tušit, jak to vlastně doopravdy je. Indicie režisér cpe divákovi pod nos od začátku, takže mi onen šokující zvrat moc šokující nepřišel. Tohle nevytáhne ani Javier Botet a jeho creepy. Za mě 40 %.
První polovina filmu mi moc záživná nepřišla. Sledovat dramatickou vložku v podobě chladného vztahu matky a dcery není ničím výjimečným a zvláště když se tomu věnuje podstatná část děje. Sice se díky několika indiciím dozvíme, proč k tomu došlo, ale chyběly mi potřebné emoce, které režisér prostě nedokázal pořádně prodat a hlavně přenést na filmové plátno. Navíc mi ani jedna z ženských postav nebyla zprvu moc sympatická. To se v průběhu filmu sice zlepšilo, ale ani tak jsem z toho moc „odvařený“ nebyl. O to víc jsem se soustředil na to, co že se skrývá za dveřmi, na které nemáte klepat dvakrát. Babayaga jak si jí pamatujeme třeba z Mrazíka, to každopádně nebyla – což bylo mimochodem dobře. Nicméně již po prvním letmém seznámení v poblikávající chodbě mi bylo jasné, že tady máme klon hned několika postav z jiných filmů a originalitou to teda každopádně moc nehýřilo. Směs Samary/Sadako (Kruh), Kayako (Ju-on), bytost z filmu Lights Out, nicméně vypadala v ponurých scénách docela slušně a do ranečku dostala i pohybové kreace svých slavnějších předchůdkyň. Z toho samozřejmě vyplynulo i to, že se na scéně konečně objevila hororová atmosféra a nějaké ty lekací scény. Jejich dávkování však nebylo v takové míře, abych se z toho posadil „na prdel“ a krčil se strachy někde v koutě. Nicméně zlepšení tu bylo, o tom žádná… Zhruba od chvíle kdy jsou Jess i Chloe terorizovány temnými silami v jejich domě, si mě tento film nakonec získal na svou stranu. Atmosféra se zlepšila, stejně tak i herecké výkony obou dam a já tak netrpělivě očekával gradující finále. O tom jestli bylo vydařené, se dá sice dost polemizovat, ale každopádně nebylo nejhorší. Dle docela vysokého hodnocení jsem však očekával o dost lepší podívanou, než se mi nakonec dostalo. Britové tak bohužel stvořili jen další průměrnou záležitost, která do mé TOPKY určitě patřit nebude. 50%