Český název: Pád domu Usherů
Režie: Jean Epstein
Rok výroby: 1928
Délka: 63 min
Země: Francie / USA
Hrají:
Jean Debucourt … (Roderick Usher)
Marguerite Gance … (Madeleine Usher)
Charles Lamy … (Allan)
Fournez-Goffard … (lékař)
… a další
Jsou filmy, které považuji za své oblíbené, ale nedoporučila bych je. Adaptace Poeova Pádu domu Usherů k takovým snímkům patří. Jde o film černobílý, němý a navíc je obtížné sehnat jej v koukatelné kvalitě.
Jean Epstein patří k těm režisérům, jejichž jména jsou poměrně známá, ale po dotazu na název některého z filmů většina lidí jen marně hledá v paměti. U mě to nebylo jiné a Pád domu Usherů je první jeho režijní počin, s nímž jsem se setkala. A upřímně mě ohromil. Po zklamání, které mi svou adaptací přinesl Corman, se pro mě stal Epsteinův snímek důkazem, že přenést na plátno i tak specifickou (leč domnívám se, že poměrně vděčnou) předlohu, jakou jsou Poeovy texty, lze s úspěchem.
Že budu s výsledkem spokojená, jsem věděla už po prvních minutách projekce. Neuvěřitelně atmosferické mokré pláně obklopující rezidenci Usherů na mě působily tím samým dojmem, jako četba literární předlohy. Neutěšené krajině je věnováno poměrně velké množství záběrů, přičemž nejvýraznější prvek těchto scén tvoří větve starých stromů bez listí, které protínají oblohu prostou slunce. Efekt takových obrazů na diváka je okamžitý a drží se dlouho.
Největší obavy i naděje jsem vkládala do vnitřních prostor starého domu, v němž se většina filmu odehrává. Corman je ve své adaptaci totiž silně nezvládl. Epstein naopak nezklamal. Temné prostory, jimž dominuje kámen, skvěle komponované scény včetně několikavteřinových zátiší vytvářejí to správné osudové dějiště. Odvážný je i čas, který je věnován pouze záběrům na neživé aktéry příběhu – tedy zejména dům a okolí.
Herci se chvílemi zdají být potlačeni do vedlejších úloh – vystupují z nich ve zlomových okamžicích děje. Ani Epstein, podobně jako Corman, nezachoval charakter svých postav zcela věrný předloze. Pracuje s nimi však o poznání obratněji. Především – hlavního aktéra, onoho “ich – vypravěče” pojal mnohem šťastnějším způsobem. Dostává se nám relativně nezaujatého průvodce příběhem, čímž Epstein nejen naplnil představu E. A. Poa, ale především umožnil divákovi detailně sledovat osobní tragédii Rodericka i Madeleine Usherových.
V neposlední řadě musím zmínit snový rozměr filmu. Vzhledem k celkové éteričnosti jsou přechody mezi “realitou” a vizemi (lhostejno zda jde o vize postav či tvůrců) téměř nepovšimnutelné. Často se zde vyskytují více i méně tradiční “prolínačky”, rozostření už tak neostrého obrazu a podobně. Jako poměrně častý umělecký prostředek využívá Epstein rovněž hru světla a stínu takřka ve všech jejích možnostech – včetně odrazů, lesku či stínových siluet. Typickým motivem je i s plamen svíček, nejčastěji pochopitelně tančící ve větru.
Snímek je doplněn nezbytnými titulky (jejich frekvence je naštěstí poměrně sporadická) a pochopitelně i audiem – jako doprovod vybral Epstein převážně komorní hudbu střídající přibližně tři motivy a vhodně dokreslující dojem z filmu.
Stream: http://www.youtube.com/watch?v=UV4pho5SltU.
Download: http://www.archive.org/details/FalloftheHouseofUsher1928Chute.
Předlohu E.A. Poea jsem četl (už je tomu sice dávno), ale dodnes si pamatuji, jak mě okouzlila ponurá atmosféra samotného příběhu, děsivě vyobrazené sídlo i duševní rozpoložení samotného Ushera. Takže jsem strašně toužil vidět i nějaké to filmové zpracování. Mou chybou však bylo, že mi do rukou jako první padla Cormanova verze z roku 1960, která se mi mimochodem moc nelíbila (dal jsem jí jen 45%). Na můj vkus si jí až moc poupravil k obrazu svému, docela jsem se u ní nudil a ani herecké výkony nebyli nějak zvlášť oslnivé. Poté jsem to riskl s krátkometrážním kouskem Jana Švankmajera a tady jsem byl naopak velmi mile překvapený. Následně jsem udělal fatální chybu s přihřátou verzí Davida DeCoteau, od kterého jsem do té doby viděl snad jen Mistra loutkaře. No a mé nadšení pro téma Usher opadlo. Nyní jsem se však konečně dostal k tomuto „polo-němému“ francouzskému klenotu, který zcela předčil veškerá má očekávání. Jean Epstein tomu vtiskl nezapomenutelný nádech – ponurou a skvěle gradující atmosféru, která mě naprosto pohltila a já konečně pocítil ten samý pocit, jaký jsem měl kdysi při čtení. Obrovský podíl na tom měl bez diskuze nezaměnitelný způsob natáčení, mistrně stupňující se napětí a především samotné prostředí. Nejen ona ponurá krajina okolo panství ponořená do husté mlhy, ale i vnitřek domu Usherů. Neustálé poryvy větrů, plápolající svícny, poletující stránky knih, děsivé grimasy většiny herců a zneklidňující zvukový (hudební) doprovod – to vše mi asi navždy utkví v paměti. 80%
Pád domu Usherů z roku 1928 je mnohem lepší než jeho remake z roku 2008.
70%
jéé, já to omylem dala dvakrát, tak to se omlouvám, pardon, ale jinak ta recenze je super
super recenze
super recenze