Cell, The

Český název: Cela
Režie: Tarsem Singh
Rok výroby: 2000
Délka: 107 min
Země: USA / Německo

Hrají:
Jennifer Lopez … (Catherine Deane)
Vince Vaughn … (Peter Novak)
Vincent D´Onofrio … (Carl Stargher)
Tara Subkoff … (Julia Hickson)
Jake Weber … (Gordon Ramsey)
...a další

 

Znáte Tarsema Singha? Zajímavý chlapík. Natočil pár slušných reklam a klipů, vybral si producenty a přišel k nim s tím, že by si rád zkusil režii filmu. Dostal do ruky podprůměrný scénář a finance a vydal se pracovat na svém prvním celovečerním snímku. Stala se jím Cela.

Dějová linie se dolaďovala ještě v průběhu natáčení. Singh měl natočit film o sériovém vrahovi, který si vybudoval kdesi daleko od civilizace celu, v níž bestiálně mučí a zabíjí ženy. V pravidelných i nepravidelných intervalech pouští do prosklené místnosti vodu, dokud se zcela nenaplní a pološílená oběť se v ní neutopí. Mrtvoly nakonec chemicky vybělí a udělá z nich panenky, nad nimiž masturbuje. Když se jich nabaží, zamotá je do igelitu a někde pohodí. Vrah je naštěstí dopaden, ale v cele zůstala dívka – jeho poslední oběť. Detektiv FBI Peter Novak (Vince Vaughn) ji musí najít. A to rychle – voda stoupá. Za pomocnici si vybírá cestovatelku do lidských mozků Catherine (Jennifer Lopez), která prostřednictvím zvláštního přístroje proniká do myšlenek chlapce v kómatu a snaží se jeho stav zlepšit. Nakonec se rozhodne i pro exkurzi do mysli vraha – jde tam hledat informaci o místě, na němž se cela nachází. Distribuce se tedy v zařazení nepletou – jedná se o kombinaci thrilleru, hororu a sci-fi.

Z výše napsaného je zřejmé, že Cela poskytla větší herecké možnosti třem hercům. Zdaleka nejhůř se vybarvila největší hvězda – Lopez. I v těch nejvypjatějších momentech se urputně snaží o dokonalost vlastní vizáže – špulí rtíky, přivírá očka. Dost rozčilující. Role by sedla herečce s méně narcisními sklony. Naopak velmi dobře se se svým úkolem popral Vincent D´Onofrio coby vrah Carl. Skutečně působí vyšinutě a mě osobně přesvědčil o tom, že si nominaci na Emmy zasloužil (není-li to urážka). Slušnou práci odvedl i „agent“ Vaughn.

Film Cela se mi jeví jako výsledek velkého množství energie a malého množství chyb, které však měly na výsledek tvrdý dopad. Jde o záležitost velmi dilematickou - pohybující se mezi mnoha páry mlýnských kamenů. Jmenuji jen několik z nich:

- komerce versus idealismus - shlédnete-li Celu poprvé a bez dalších souvislostí, nejspíš usoudíte, že jde spíše o komerční snímek. Nic proti tomu. Budete-li však trochu pátrat (byť třeba jen v bonusovém materiálu k DVD), zjistíte, že režisér zřejmě vedl permanentní boj s produkcí. Chtěl ve filmu více flashbacků, které by bylo možno umělecky pojednat a které by uspokojily jeho choutky na více významů, symbolů a barev v každém záběru. Tempo natáčení a omezené finance se staly vražednými pro řadu plánovaných detailů.

- americké versus evropské publikum - film měl přijít do kin na obou kontinentech. Konzumenti tohoto typu zábavy se však v mnohém liší. Evropané jsou tolerantnější k filmové brutalitě a sexu (mnozí je přímo vyžadují), američtí diváci zase preferují počítačové triky před těmi "divadelními". Režisér se tak ocitl pod dvojím tlakem. Jako u mnoha filmů, existují i u Cely mírně rozdílné verze pro každý ze světadílů. Nicméně přesto oboustranné kompromisy režisérovy vize nepříjemně obrousily.

- pozadí filmu versus jeho primární linie - režisér se nechal slyšet, že největší podíl na kvalitě filmu měli lidé, kteří se starali o dekorace, kameru, kostýmy a hudbu. Po shlédnutí Cely na to bude mít stejný názor i většina diváků. Musím si klást otázku - proč tedy nevyházel všechny ty herce, s nimiž nebyl spokojený, nenahradil je lepšími a levnějšími a nepokusil se prorazit mezi jiným typem publika, než na které je Cela zaměřena? Opět za to může nesmlouvavá produkce? Nebylo režisérovi všech těch nápadů, celého toho svého klukovského snu o maximálně fantazijním filmu, tak trochu líto?

- vize versus reálné možnosti - tvůrci Cely jsou ke svému dítku kritičtí. Není těžké najít i prohlášení typu "tohle je trochu odfláknuté", "ta herečka nic neuměla, ale neměli jsme čas ji vyměnit" či "tohle vypadá blbě, ale už to tam jednou je". V pořádku - i umělec se musí často sklonit před realitou a přestat dupat nožkou ve chvíli, kdy je zřejmé, že přes nějakou skutečnost prostě nejede vlak. Ale mám pocit, že režisér dost dobře nerozpoznal, co je a co není podstatné. Krásně si pohrává s detaily, ale zásadní věci opomíjí. A ačkoliv je mi způsob tvorby typu "máme prostinkou kostru a budeme ji obalovat libovým masem" celkem blízký, Cela v tomto směru není dostatečně kompaktní.

Zvláštní dimenzí filmu je dimenze morální a její ústřední otázka - je mimořádně těžké dětství alespoň částečným ospravedlněním vražd, které pachatel spáchal možná pod vlivem nějakých komplexů? Anebo žádné takové omlouvání brutálních vražd není přípustné a každý člověk má svědomí, které je u charakterních osob silnější než jakékoliv psychické trauma? V Cele je první názor zastoupen hlavní ženskou postavou a ten druhý hlavní mužskou. Catherine, která nahlíží do zážitků a vzpomínek vraha, s ním začíná soucítit a snaží se jej zachránit - než ho staré životní rány definitivně zničí. Naopak Novak, který sám má za sebou zřejmě těžké dětství, takový druh pochopení odmítá a veškeré síly věnuje pátrání po poslední, a dosud žijící, vrahově oběti - Julii. Divák má možnost přiklonit se na kteroukoliv z těchto stran, ačkoliv mu režisér nenápadně podsouvá tu první. Přiznám se, že mi tenhle typ sugesce byl lehce nepříjemný.

Musím zmínit ještě jednu složku filmu, jenž se často opomíjí – hudbu. Výše vyzdvihovaná vizualita by ztratila polovinu ze své působivosti, nebýt umění Howarda Shoreho. Držitel tři Oscarů a tvůrce mnoha famózních soundtracků (kdo by si nevzpomněl na hudbu k trilogii Pán prstenů) si ke spolupráci přizval jak ethno muzikanty, tak členy filharmonií a vznikla tak strhující muzika, která dojem z filmu nejen prohlubuje, ale rovněž mu dává další dimenzi. Spolupráci se Shorem si nemohl vynachválit i sám režisér: „Měl to být... plynoucí sled obrazů. Ale pořád to vypadalo jako Frankenstein, jako nesourodý slepenec. Pak přišel Howard Shore a dal tomu svou hudbou finální tvar.“ Nechal se rovněž slyšet, že tak, jak se mu na Cele spolupracovalo s tímto muzikantem, by si přál při režii svých příštích filmů spolupracovat se scénáristou. Bude mít příležitost – chystají se další snímky nad nimiž by měl držet režisérskou taktovku.

Co říct k Cele závěrem… Dostalo se jí nominace na Oscara (Best Makeup) a získala několik menších ocenění. Můj dojem z ní je velmi nejednoznačný. Singh se nechal slyšet, že Cela je dováděním všeho ad absurdum. Že chtěl natočit všestranně přehnaný film – dovedený do krajnosti. Já si naopak myslím, že tento snímek je nedotažený. Balancuje mezi nudou a nádhernou, barevnou bizarností. Na kterou stranu přepadne, záleží na konkrétním divákovi. Pro mě zůstal stát přesně na hraně. Ovšem stojí za to Celu zhlédnout – skvělé scény nejen z procházek po cizím mozku (viz například trailer, sestříhané video, scéna se zmutovanou panenkou, scéna s obřím pláštěm a Jennifer kouří jointa a je jen v kalhotkách) parádně nakrmí divákovy oči.

Na IMDB napsal jeden z recenzentů velmi výstižnou větu: „It is as if Salvador Dali decided to make a crime drama.“ Tak.