Český název: Případ číslo 39
Režie: Christian Alvart
Rok výroby: 2009
Délka: 109 min
Země: USA/Kanada

Hrají:
Renée Zellweger … (Emily)
Jodelle Ferland … (Lilith)
Ian McShane … (Detektiv Barron)
Bradley Cooper … (Doug)
Callum Keith Rennie … (Edward Sullivan)
… a další

Práci amerických scénáristů si podle výsledků jejich práce z posledních let představuji následovně:
Jack, Bob a John, tři zaměstnanci scénaristické sekce nejmenovaného filmového studia, se večer sejdou, aby do druhého dne odevzdali svým nadřízeným námět na nový trhák s hororovou tématikou. Aby jim šla práce dobře od ruky, nadělá Bob hromadu hamburgerů, Jack koupí basu piv a všichni se sejdou u Johna, protože on má připojení na kabelovku, kde bude právě ten večer probíhat přenos důležitého utkání v americkém fotbalu. Pěkně se rozvalí na gauči, nacpou si břicha, vypijí všechno pivo a ještě navrch přidají láhev whisky, kterou si John schovával na lepší příležitosti, a znaveni všemi těmi pochutinami usnou u zapnuté televize. O několik hodin později je probudí telefonát rozezlených hlavounů z vedení, dožadující se hotového námětu. Jack, Bob i John propadnou kolektivní panice, ve snaze zachránit si kůži vytáhnou ze skříně sbírku hororových dvdček a ze zadních stran přebalů vypíšou pár nápadů a motivů, které se jim zdají dobré a mohly by na diváka zapůsobit, splácnou je nějak dohromady a s ještě nezaschlým inkoustem na papíře běží do studia.

Mladá sociální pracovnice Emily pozná během výkonu svých povinností malou roztomilou holčičku Lillith, jejíž rodiče jsou podezřelí z týrání. Úřady jsou ale díky složitým byrokratickým postupům nečinné, takže role zachránce dívčina života se musí ujmout právě Emily. Nečekaně akční zážitek jí s Lillith natolik sblíží, že se rozhodne toho malého andílka adoptovat a stát se jeho dočasnou matkou. Brzo se ale ukáže, že to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, jaké mohla udělat.

Abych nebyl vůči Johnovi a jeho scénáristické partě nespravedlivý, musím říct, že ten jejich horkou jehlou šitý příběh nedopadl zase tak špatně, jak mohl. Minimálně začátek filmu vtahuje do děje a buduje příjemnou detektivní atmosféru s nádechem mrazivého tajemna. A kuchyňská scénka ala „perníková chaloupka”, kterou první část graduje, je jedním slovem skvostná.

Pak ale nastupuje další část okupující valnou stopáž filmu a v ní se ten dobře rozjetý příběh po čase mírně zadrhává a začíná stagnovat. Rozbíhá se kolovrátek záhadných úmrtí (nutno dodat, že vcelku pěkně zpracovaných), dlouhých záběrů na tvářičku Lillith, které mají diváka vyděsit (neúspěšně) a zoufalých pohledů nebohé Emily (ani zde se úspěšné vyvolání emocí nedostavuje). Dojem částečně zachraňuje akční závěr, ale přichází poněkud pozdě a nic moc převratného nepřináší.

Po rozběhnutí závěrečných titulků ovšem přichází neuvěřitelné překvapení, které mě samotného šokovalo více, než samotné rozuzlení filmu. Se všemi dějovými nedotaženostmi, občasnou nudou, okoukaností zápletky a v podstatě naprostou absencí nějakého hlubšího smyslu filmu, jsem k mému velkému údivu zjistil, že mě to svým způsobem vlastně celé bavilo a nelitoval jsem tak jako u mnoha jiných filmů času ztraceného před obrazovkou.

Ony se totiž těm třem koumákům všechny ty vykrádačky podařilo vcelku dobře poskládat a nastylizovat tak, že vlastně vzniknulo docela dobře koukatelné béčko, které mělo ale určitě vyšší ambice (což prozrazuje doba postprodukčních prací, které trvaly téměř tři roky).