Režie: Nia DaCosta
Rok výroby: 2021
Délka: 91 min
Země: USA / Kanada

Hrají:
Yahya Abdul-Mateen II … (Anthony McCoy)
Teyonah Parris … (Brianna Cartwright)
Nathan Stewart-Jarrett … (Troy Cartwright)
Michael Hargrove … (Sherman Fields)
Vanessa Williams … (Anne-Marie McCoy)
Tony Todd … (Daniel Robitaille)
… a další

Umělec a malíř Anthony poslední dobou prodělává tvůrčí krizi. Což se neblaze projevuje i na jeho intimním životě s Briannou. Jednoho večera se k nim na návštěvu staví její bratr Troy se svým přítelem a začne jim vyprávět hrůzostrašný příběh o místní legendě. Ten se měl odehrát v bývalém černošském ghettu Cabrini Green a pojednává o mladé studentce Helen a její touze zjistit, zda je tajemný Candyman skutečný, nebo jde jen o fámu. Během jejího pátrání začali umírat lidé za podivných okolností a ona sama se nakonec zbláznila, měla unést malé dítě a skončit v ohni. Anthony je tímto příběh doslova fascinován a začne sám pátrat na vlastní pěst. Postupně začne odkrývat děsivou pravdu nejen o Candymanovi a Helen, ale i o sobě samém a pochmurné historii Cabrini Green. Stále více propadá temnotě ve svém nitru, jeho obrazy poutají pozornost i obavy a především i v jeho nejbližším okolí začnou lidé umírat obzvláště brutálním způsobem…

Původní Candyman z roku 1992 patří mezi moje docela oblíbené filmy a rovněž tak i samotná filmová postava (Candyman – Daniel Robitaille) ztvárněná Tony Toddem. Toto volné pokračování (v žádném případě nejde o žádný remake, jak si někteří myslí!) úzce navazuje právě na první díl a zcela ignoruje další dvě pokračování (přestože i z nich si tvůrci vzali nějakou tu inspiraci). Měl jsem z tohoto filmu dost velké obavy, protože poslední dobou když už se někdo rozhodne vrátit zpět ke starým kouskům a natočí nějaké to pokračování nebo remake, tak to většinou dopadne velkým průserem a tady od toho nakonec taky nebylo moc daleko. Ač se mnou možná většina nebude souhlasit.

Ono bylo docela pěkné, že jsou zde vzpomenuty události z původního filmu, potažmo historie samotného malíře Robitaillea / Candymana, i nebohé Helen, ze které média ve filmu udělala pomatenou vražedkyni, přestože pravda byla někde jinde, bohužel Tony Todd si tu k mému obrovskému zklamání skoro vůbec neškrtne (objeví se vlastně až v samotném závěru a na jednom obrazu), no a místo toho tu máme příběh o jakémsi místním retardovi, který dával děckám bonbony a policajti ho pak neprávem umlátili a on se rozhodl pomstít. Koho to sakra zajímá? Vše nám je vysvětleno tím, že Candyman na sebe bere podobu neprávem zabitých lidí, kteří se chtějí pomstít, ale jak víme, jeho pohnutky byly trošku jiné a šlo mu hlavně o sebe a o to, aby o něm lidi mluvili a 5x opakovali jeho jméno před zrcadlem. Schválně, kdo z vás to někdy zkusil…?

Místo pěkně krvavých scén (i když ani originál nebyl přímo o brutalitě a krvi, ale spíše o síle příběhu) tady neustále řešíme rasovou otázku, diskriminaci černochů na úkor zlých bělochů, utiskování homosexuálů, jiných menšin – mě už tyhle kecy nebo překrucování historie lezou neskutečně na nervy, a to nejen v reálném životě, ale i ve filmu. Co ale taky čekat, když většina tvůrců, včetně režisérky a herců jsou černoši. Už jen kvůli tomu si film prostě nedokážu naplno užít, i kdyby měl bůhvíjakou kvalitu.

Abych ale film jenom nehanil. Chtěl bych pochválit práci kameramana, který se v některých scénách neskutečně vyhrál a nabídl nám zajímavou podívanou. Především pak v těch, ve kterých figurovala zrcadla. Zrcadlové hrátky nám nejednou připraví vcelku zajímavou podívanou, bohužel co se týká gore, tady si zřejmě moc nevěřili, a tak ve valné většině buď ucukla kamera do dálky, nebo se vše podstatné odehrálo mimo záběr kamer. Což zásadně ovlivňovalo i samotnou atmosféru.