Český název: Kabinet doktora Caligariho
Režie: Robert Wiene
Rok výroby: 1920
Délka: 71 min
Země: Německo

Hrají:
Werner Krauss … (Dr. Caligari)
Conrad Veidt … (Cesare)
Friedrich Feher … (Francis)
Lil Dagover … (Jane)
Hans Heinrich von Twardovski … (Alan)
Rudolf Lettinger … (Dr. Olson)
… a další

Skoro se mi nechce věřit, že tu tahle legenda chybí. Kabinet doktora Caligari (dále jen KDC) je pro mě spolu s Nosferatem nejlepší filmový počit první čtvrtiny, ne-li poloviny dvacátého století.

Doktor Caligari objíždí městečka spolu se svou atrakcí – náměsíčným Cesarem, který kromě toho, že dvě desítky let prospal, navíc údajně umí věštit budoucnost. Jednomu z diváků na dotaz odpovídá, že se dotyčný nedožije druhého dne. Večer je to ještě legrace, nicméně v průběhu noci kdosi mladíka skutečně zavraždí. Jeho přítel se rozhodne vypátrat, kdo za tím vším stojí a jeho první kroky vedou k Cesarovi. Celá věc se však komplikuje a na diváka tak do konce filmu ještě čekají překvapení.

KDC je odvážným skokem do vod expresionismu. Jako jiné milníky světové filmografie, přináší i tento snímek řadu novinek, z nichž s mnohými se lze ve filmech setkat dodnes (například: většina filmu je “vzpomínkou”, flashbackem). KDC se stal slavným již relativně brzy po premiéře (ne všechny revoluční snímky měly to štěstí) a do dnešních dnů se dočkal celé řady remaků, mnoho umělců se jím nechalo inspirovat ve své tvorbě (filmové, výtvarné i hudební) – roku 1997 se Caligari dostává na pódia coby opera, Střihoruký Edward byl údajně inspirován Cesarovým vzhledem, existuje několik hudebních skupin shodného jména a ani některé knihy populárního Lemony Snicketa Caligariho vliv nezapřou (většinu příkladů čerpám z anglické verze wikipedie).

Je-li scénář filmu vynikající, pak nevím, jak mám označit jeho vizuální stránku, zejména pak kulisy. Ty měli na starosti umělci z významné skupiny Der Sturm. Výsledek mě ohromil při první, druhé i každé další schůzce s tímto filmem. První dojem diváka je nejspíš vždy stejný – všechno je tam křivé. Nicméně, a to je zásadní fakt, nejde o samoúčelné deformace. Jeden příklad za všechny – úředníci sedí na nesmyslně vysokých židlích. Kdo by tomu nerozuměl.

Všechny scény se mohou chlubit dokonalou výtvarnou kompozicí. Vynikajícím způsobem zachycují prostor, vliv světla a někdy i implicitnější skutečnosti – blázinec má stěny pomalované kroutícími se křivkami. Některé záběry začínají jen na malém kousku obrazovky a postupně se roztečou po celé ploše (a tím nemyslím jen klasické rozrůstající se kolečko) – nebo naopak. Někdy dokonce jedna scéna končí v jednom rohu obrazovky, zatímco další začíná v jiném. Myšlenky jednoho z hlavních hrdinů létají po nebi a lezou do korun stromů. Výtvarně zajímavě pojednali tvůrci i titulky a rovněž se mění barevné ladějí jednotlivých scén (ve stylu filmu Limonádový Joe). Připravte své oči na pořádnou hostinu. Vše dokresluje dobrá (převážně smyčcová) hudba, která výjimečně i reaguje na situaci na plátně (příchod nové osoby apod.).

Z hereckých výkonů je nejčastěji vyzdvihován ten, který podal Werner Krauss, coby samotný Caligari. Metál by však zasloužili všichni herci. Každý ví, že ve starých filmech se přehrává, protože jinak by nedostatek jiných vjemů (zvuk, kvalita záznamu apod.) unudily diváka k smrti. Nemluvě o tom, že v němém snímku lze jen velmi omezeně používat přímé řeči typu: “Teď jsem v rozpacích.”, “Bojím se.” a podobné. Herec má jen vlastní tělo, zejména pak obličej. A v Caligarim se v tomto směru všichni hlavní aktéři představili vynikajícím způsobem. Právem se jim začal po premiéře filmu pěkně rozrůstat seznam rolí. Kolonka režie patří Robertu Wienemu, jenž se natáčení filmů věnoval už od roku 1914 a který má kratší životopis i na zdejších stránkách.