Český název: Spálený
Režie: Tony Maylam
Rok výroby: 1981
Délka: 91 min.
Země: USA / Kanada

Hrají:
Brian Matthews … (Tony)
Leah Ayres … (Michelle)
Brian Backer … (Alfred)
Lou David … (Cropsy)
… a další

Horor The Burning je odpovědí na úspěchy slasherů jako jsou Pátek 13. nebo Halloween, a podle mého názoru za nimi nijak výrazně nezaostává. Dokonce se odvážím tvrdit, že je v jednom aspektu spolehlivě převálcuje. Tímto aspektem jsou gore efekty hororového guru Toma Saviniho, kvůli nimž byl film v několika zemích zakázán nebo radikálně prostříhán.

Příběh tvoří klasická camp-vyvražďovačka. Cropsy je správcem campu Blackfoot, věčně opilý sadista, kterému činí potěšení strpčovat život ubytovaným dětem. Není tedy divu, že na něj parta mladíků přichystá kanadský žertík, který se ovšem zvrtne a končí správcovým popálením. Po nějaké době strávené v nemocnici je Cropsy propuštěn a touží se pomstít.

Po docela zdařilém úvodu přichází bohužel poviná, zdlouhavá a nudná vata, kdy jsou nám představováni hlavní aktéři. Jedná se samozřejmě o klasické teens vyvražďovaček – hlasité, nadržené, nahé, protivné, přemoudřelé. Hrají je relativně mladí a neznámí herci a je to znát, ale těžko od nich můžeme čekat oskarové herectví. (že, Holly Hunter*).

To pravé očechové se objeví až zhruba v druhé polovině filmu, kdy se Cropsy chopí zahradnických nůžek a začne hezky ředit počet přítomných. Jako by nám režisér chtěl vynahradit počáteční absenci mrtvých, přichází z dnes již kultovní scénou na voru. Tento moment je nečím docela nezvyklým (v jakém jiném slasheru jste svědky hromadné vraždy?) a nezapomenutelným. Právě tato scéna (ale nejen ona) byla trnem v oku mnoha cenzorů.

Vrahův obličej je prakticky až do konce držen v tajnosti, takže než si všimnete jeho gumovitosti, přicházejí závěrečné titulky a konec. Čekáte-li pokračování (jedno, dvě, deset), máte smůlu. Burning neměl tu čest, kupodivu a možná i bohužel.

The Burning plní prakticky vše, co od filmu tohoto zařazení čekáte. Jednání postav je někdy až k smíchu, vyskytuje se v něm slušný záporák, využívá snad všech dostupných klišé žánru – s vyjímkou závěrečného zúčtování, které se překvapivě obejde bez ženské hrdinky. Rozhodně je lepší odložit svůj mozek někde ve skříni a někdy i vypnout zvuk (hudební doprovod mi připadal místy dost otravný). Nečekejte ani lekačky, při nichž vám adrenalin vystoupá do závratných výšin a pak zbaběle uteče. Prostě jen jednoduché a docela zábavné odreagování.