Bubba Ho-tep (2002)


Režie: Don Coscarelli
Rok výroby: 2002
Délka: 92 min
Země: USA

Hrají:
Bruce Campbell … (Elvis)
Ossie Davis … (Jack)
Ella Joyce … (sestra)
Heidi Marnhout … (Callie)
Bob Ivy … (Bubba Ho-tep)
… a další

 

Elvis žije! Neunesli ho Ufoni nebo tak něco. Leží jako Sebastian Haff se svým výrůstkem na penisu v zapadlé zotavovně kdesi v Texasu a vzpomíná na svůj život Krále. Začínají se zde dít prazvláštní věci. Staříci houfně umírají a jediný, kdo může přijít na to, že za tím stojí prastará mumie, je on a JFK ze sousední chodby.

Cože? Elvis a JFK? Jak se tam dostali? To je jedna ze základních point snímku, tudíž zůstane nevyřčena. Ale nechť je bráno na vědomí, že Elvise hraje Bruce Campbell, a to tak parádně, že odteď už jej nikdo nemůže ztvárnit lépe, a Kennedyho Ossie Davis, což mluví samo za sebe. To znamená, že o smrtelné vážnosti nemůže být řeč. Osudy daných postav jsou vůbec základní rovinou snímku. Tahle dvojka se pouští po stopách záhadného kovboje, který pamatuje časy Faraóna a Kleopatry a píše o nich nepěkné veršíky na stěny záchodu. Taktéž nešetří nadávkami, jež jsou pro názornost doplněny hieroglyfickým textem, který je ještě následně pro toho, kdo by náhodou dané značky nedokázal rozluštit, přeložen do angličtiny.

Ve filmu padají kvanta hlášek. Chvílemi se to nedá stíhat. Již samotný námět si o komediální nádech říká. Je tu však zároveň druhá strana mince, potažmo skutečnost z tématu vyplývající. Přece jen je místem dění dům, v němž radosti není na rozdávání. A rovněž Campbell coby Elvis na sobě dává znát jistou hořkost a zklamání nad svým podělaným osudem. Ruku v ruce jdou tedy tradiční campbellovský vtip s částečnou rezignací na nespravedlnost života a smutkem. S mumií přichází odhodlání něco se sebou ještě udělat a ke konci se dostavuje smíření a naděje. Nádech srandy je samozřejmě přítomný neustále. Není to samoúčelný jev, nýbrž část tvořící silnější celek. Divák se vtipům směje, současně bere postavy vážně a nechává film působit daleko hlouběji, než kdyby se díval na čistokrevnou komedii.

Atmosféricky se film zpočátku tváří jako velmi líná chlívácká záležitost, přehupující se do pohody. Hořké a i přes vnější vtipnost vnitřně (osudově, tedy lidsky) neveselé, ale stále pohodové. Z ní vystupuje trocha toho děsu v podobě mumie, jež je zároveň pojatá značně humorně, neboť je to … kovboj. Celou tu lehkost, jež se filmem proplétá, zvýrazňují ladné tóny nenuceně rozechvívaných strun kytary.

Je to právě hudební doprovod Briana Tylera, co dodává filmu starou, přesto nevyčpělou rokenrolovou příchuť. Ústřední melodii skladatel představuje ve variacích, které oživují dávné vzpomínky, které dokáží přesvědčit, že je vše ok, které v daných momentech dokáží rozesmutnit a dodat filmu velmi silnou dávku emotivnosti. Aby všech těchto poloh nebylo málo, přidává rovněž drsnost a rychlost v momentech, kdy jde do tuhého.

Tematicky přeplácaný, zato však výborně skloubený snímek nabízí i pár vynikajících hororových momentů. Vážnost kovboje pocházejícího z Egypta, což je samo o sobě na bránice útočící, je srážena představou toho, co podle hlavních kladných hrdinů provádí svým obětem. Přesto má své charisma a vzbuzuje hrůzu, byť se krve divák dohledá jen velmi zřídka, navíc jen jakoby mimochodem.

 

Hodnocení9
Bubba Ho-tep je mysteriózní hororová komedie, která nabízí spoustu legrace, ale hlavně atmosférický a na žánr silný emotivní zážitek. Ze směsi pohodového pozadí, hořkosti, smutku, heroismu a trefných hlášek je vytvořen pohodový, hořký, smutný, heroický a vtipný celek, který zanechává příchuť příjemné (nakolik to jen jde) melancholické nálady. Velmi vyzrálé dílo, nanejvýš vyzrálý Campbell.
90%

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Solo 6 dubna 2013 v 16:00

    Tento film mám ve své sbírce již hodně dlouho, ale ani nevím, proč se mi do ní moc nechtělo. A to i přesto, že v ní hraje můj oblíbenec Bruce. Tento zábavný kříženec hororu a komedie mne však dostal již od úvodních minut svým humorným pojetím a především hláškou:
    „Je vůbec něco skutečného, pro co stojí žít, krom jídla, sraní a sexu?
    Když se nad touto otázkou pořádně zamyslím, tak snad už mi zbývá jen ten chlast. Každopádně jen trefné hlášky nezachránily pomalý rozjezd a jak minuty ubíhaly začal jsem se trošku nudit. Humor je sice pěkný a „Elvis“ se opravdu snažil, jenže po hororové stránce se to začalo zlepšovat až zhruba v polovině. Originalita se však Coscarellimu opravdu upřít nedá, jen to chtělo trošku více zapracovat na některých detailech. I tak jde však o lehce nadprůměrnou záležitost. Takže ve finále si ještě zbývá odpovědět na otázku: „Kdo když ne my, kdy když ne teď!“

Nový komentář