Český název: Mláďata
Režie: David Cronenberg
Rok výroby: 1979
Délka: 92 min
Země: Kanada

Hrají:
Oliver Reed … (doktor Hal Raglan)
Samantha Eggar … (Nola Carveth)
Art Hindle … (Frank Carveth)
Henry Beckman … (Barton Kelly)
Nuala Fitzgerald … (Juliana Kelly)
Cindy Hinds … (Candice Carveth)
Susan Hogan … (Ruth Mayer)
… a další

Frank Carveth nechová k psychiatrovi Raglanovi, v jehož sanatoriu je i jeho žena, zrovna extra zvláštní náklonnost. Když na své malé dceři, kterou si právě dovezl z návštěvy u její matky, najde podlitiny, neváhá na Raglana zatlačit, aby jeho ženu pustil. Domnívá se, že se její stav vlivem netradičních léčebných praktik zhoršil. Raglan o tom nechce ani slyšet. Než stačí Frank podniknout potřebné právní kroky k naplnění svého zájmu, stane se v domě jeho tchýně několik vražd, jež má na svědomí malá bytost, podobná dítěti. Po dalším výskytu malých stvoření a jejich běsnění je jasné, že jsou nějak spojeny právě s Raglanovou činností a Nolou. O tom se Frank může přesvědčit na vlastní oči, když zmizí jeho dcera.

Snímek, jímž Cronenberg opouští 70. léta, je i bez přihlédnutí ke skutečnosti, že se honosí 5 nominacemi a 1 oceněním, považován za jeden z jeho nejlepších a nejpůsobivějších filmů. Vedle neotřelého námětu a takřka dokonalého scénáře je to způsobeno evidentní přítomností výrazových prvků, jimiž se režisér proslavil. Rozvíjí pro sebe klasický motiv lékařského prostředí, i když zde mnoho bílých plášťů k vidění není. Zástupcem této stránky filmu je samozřejmě Raglan. Současně symbolizuje i jakousi touhu jít dál za svými schopnostmi a zasahuje tak do dalšího aspektu snímku, jímž je rozvoj psychologie, respektive těch temnějších stránek, vrcholící zde v postavě Frankovy manželky. Nechybí samozřejmě zaměření na deformace, tentokrát spíše ve smyslu fyzickém. Pokud jde o hlubší myšlenky, je třeba konstatovat, že je lze hledat až na základě pochopení filmu jako takového, což zvláště v tomto případě není úplně nejjednodušší, nebo přinejmenším nejsamozřejmější.

Zásluhy konečně patří i hutnému hororovému doprovodu Howarda Shora, který se tímto snímek stal prakticky Cronenbergovým dvorním skladatelem. Chvílemi se dostavuje pocit, že naléhavost hudby v některých scénách je přehnaná.

Film oplývá zajímavou atmosférou, jež je jakoby rozdělena do dvou rovin, které se spolu prolínají. Tou první je určitá všednost, jež je charakteristická pro četné dialogy. Druhou je mrazivost, napětí, deprese, úzkost, vrcholící v grandiózní gradaci v samotném závěru. Celek je tak tvořen záživnějšími a nudnějšími částmi, což tvoří po většinu délky klasicky pomalé tempo. To však není na škodu, dovoluje to oddech od některých vskutku drsných, dalo by se říci naturalistických až šokujících scén.

Právě ony jsou až na výjimky jedním ze základů Cronenbergovy tvorby. Zde nebylo brutality ušetřeno nic. Poklidná siesta byla zničena ohavnou vraždou, o kterou se postaral jeden jinak potřebný kuchyňský pomocník. Stejně skončila i vyhlídka na možná se rodící vztah. V neposlední řadě se Cronenbergovi musí nechat, že ani děti neušetřil. Scéna, v níž jsou svědky vraždy, je velmi působivá a dovedu si představit, že spoustu lidí pobuřuje. Stejně jako závěrečné odhalení původu vrahů a objevení nového, které ve spojení s excelentním hereckým nasazením Samanthy Eggar nutí odvracet zrak. Škoda, že její dva nejdůležitější herečtí kolegové vedle ní tolik nevynikli. Oba se filmem protloukli s kamennou tváří, hádám však, že to bylo záměrně.