Český název: Černá kočka
Režie: Edgar G. Ulmer
Rok výroby: 1934
Délka: 60 min
Země: USA
Hrají:
Boris Karloff … (Hjalmar Poelzig)
Bela Lugosi … (Dr. Vitus Werdegast)
David Manners … (Peter Alison)
Julie Bishop … (Joan Alison)
Egon Brecher … (majordomus)
… a další
Doktor Werdegast si ve vlaku přisedne k mladému zamilovanému páru. Jejich další společné cestování skončí automobilovou nehodou. Zraněnou ženu je třeba řádně ošetřit, a tak je dobře, že se poblíž místa neštěstí nachází futuristicky působící sídlo muže, jehož doktor nepochybně zná. Hjalmar, satanista, který všem ještě ukáže, co je to mít tajemství, najít oběť na rituál a šeredně skončit.
Boris Karloff, Bela Lugosi. Jak jinak začít hodnotit jejich společné herecké dílo než ódou na ně. Tím spíše, že se opět jedná o vysoce nadprůměrný až fantastický koncert jejich charismatu.
Lugosi má tentokrát úlohu vůči svému partnerovi poněkud ztíženou vlastním civilním vzhledem své postavy. Obyčejný zevnějšek a běžně neutrální nástup před kameru mu v bravurním výstupu samozřejmě nebrání, a spíše ho naopak zvýrazňuje. Tudíž má divák dostatek prostoru k zachycení a uvědomění si vnitřního vývoje jeho Dr. Werdegasta.
Karloff stojí v opozici. Na obrazovku nastupuje s patřičným nádechem tajemna. Nejprve se objevuje jako pouhá silueta, kterou stejně každý, kdo ho alespoň jednou viděl třeba jako Frankensteinovo monstrum, pozná, aby se poté nechal vyobrazit jako poněkud extravagantně působící podivín, který toho mnoho nenamluví a když už, pak s takovými výrazy obličeje, z nichž je patrné, že mu o blaho lidstva dvakrát nejde.
Dva protiklady, jeden duší i chováním zosobněné dobro, druhý čisté zlo. Jejich síly jsou již od počátku vyrovnané. Byť to zprvu vypadá, že se světlo nechá tmou zahnat velmi snadno, pochyby opadnou ve chvíli, kdy je rozhodnuto zahrát si o život partii šachu. Vzájemná filmová nevraživost obou je to nejlepší, co může film nabídnout a co jej povznáší v kvalitě velmi vysoko. Tam by i zůstal. Kdyby ovšem…
Kdyby ovšem bylo využito námětu Edgara Allana Poea do té míry, v níž je možné hovořit o pravověrně hororové, vytrvalé a neunavující atmosféře. Třebaže ji nelze přehlédnout, ba s blížícím se koncem přidává na hustotě, nelze si ji plně vychutnat. Film totiž kazí jeden malý dobový nešvar. Hudba, s níž se to pořádně přehnalo. Že se neustále opakují stejné motivy, to by ani tolik nevadilo. Horší je, že sledování filmu je o uši. Muzika neutichá téměř nikdy, je otravná, vtíravá, nudná. Patřičné atmosféru dotvářející zvukové momenty dále nesplňují účel, jsou většinou rušivé a pro scénu se nehodící. Nehledě na to, že s odstupem doby je hudební složka snímku již vyčpělá a zastaralá. Tak si nejeden divák s koncem oddechne, jiný označí svůj zážitek za utrpení.
Černobílý snímek vzhledem k době svého vzniku sice nenabízí nějak velkou porci hrůzy, ale ono hodně záleží, jak se na to člověk dívá. Skvělé herecké umění obou pánů (Karloff, Lugosi) je již samo osobě pastvou pro oči. Především pak Boris díky svému vzhledu a uhrančivému pohledu dokázal pošimrat na zádech nejednoho fanouška a to i bez masky. Tady ho stačilo navléct do černého hábitu, nebylo potřeba nějakých zdlouhavých dialogů a i přesto dokázal navodit docela slušnou porci mrazivé atmosféry. Bela mu však zdatně konkuroval, přestože mi místy přišlo, že hrál až „druhé housle“. To však bylo zapříčiněno charakteristikou jeho postavy. Co mně však dostalo na snímku nejvíce, byl samotný ateliér architektova domu. Propracované kulisy, tajemství ukryté ve sklepení a vhodně zvolený hudební doprovod dokázali v této kombinaci vytvořit slušnou dávku napínavé atmosféry.