Český název: Nanosonda
Režie: Christian McIntire
Rok výroby: 2002
Délka: 90 min
Země: USA

Hrají:
Lance Henriksen … (Gaynes)
Robin Givens … (Rachel Saverini)
Velizar Binev … (Dr. Bickell)
Julian Vergov … (Moran)
William Zabka … (Emmerich)
… a další

Expert na výbušniny Richard Gaynes je po zpackané protiteroristické akci, při které zemřelo několik členů jeho týmu, suspendován a následně se stáhne do ústraní. V Německu si založí bezpečností firmu a právě když v Mnichově probíhá vědecký kongres, dojde k další teroristické akci. Skupina teroristů se zmocní špiček státu i nejlepších vědců a vyhrožují odpálením jaderné bomby. Ta lze údajně odpálit na dálku nanodetonátorem, který je ukryt uvnitř těla vůdce teroristů Morana. Detonátor je navíc napojen na jeho životní funkce. Gaynes se společně se svým kolegou Emmerichem pokusí teroristy zneškodnit, ale dojde k postřelení Morana, který je těžce raněn a umírá. Doktor Bickell nabídne Gaynesovi pomoc v podobě svého tajného výzkumu v oblasti nanotechnologie. Ten souhlasí a tak se společně s několika vědci nechá zmenšit do mikroskopické velikosti a na palubě speciální ponorky je vstříknut do krevního oběhu umírajícího teroristy. Mají jen devět hodin, aby v jeho těle nalezli ukrytý detonátor, jinak dojde k výbuchu.

Z podobných sci-fi zápletek mívám většinou kopřivku, ale nechal jsem se zlákat Lanceho jménem na obalu. Samozřejmě jsem tušil, že půjde o další céčkovou podívanou (protože on už v poslední době snad ani v ničem jiném nehraje), ale přesto jsem nedbal varování v podobě nízkého hodnocení na internetu. Sice jde skutečně o podprůměrný film s hodně nadsazenou zápletkou, ale kupodivu jsem se u něj ani moc nenudil. To ovšem neznamená, že bych Nanosondu musel ještě někdy vidět znovu.

Občas je dobré u podobných blbostí vypnout a jen nenuceně sledovat naivitu některých scénáristů. Samozřejmě musím připočítat i zoufalost kdysi dobrých herců, kteří už musí přijímat role i v takových filmech. Lance Henriksen, Robin Givens i William Zabka už mají své nejlepší role dávno za sebou. Úsměvná na to všem byla hlavně akční stránka filmu. A to především ze začátku. Přestřelka v kongresovém sále to byla jedna velká katastrofa. V tu chvíli stupidita dosahovala svého vrcholu a já nervózně pokukoval po tlačítku STOP.

Naštěstí beznadějnou situaci alespoň trošku zlepšila ona cesta do lidského těla. Scénárista se mimochodem snažil čerpat z filmu Fantastická cesta (1966) a ani to moc neskrýval. Digitální triky sice měly podprůměrnou úroveň, ale souboje s bílými krvinkami či roztočem mi přece jenom dokázaly alespoň na chvíli spravit chuť. Samozřejmě zde nesmí chybět spousta žánrového klišé, nesmyslných situací, ale i rádoby dramatických chvilek, bez kterých bych se klidně obešel. To už je ovšem nešvar podobných filmů a nejen jich.