Strach ve hrách


Snad každý z Vás hrál někdy nějakou hru. Takovou, u které jste se báli tak moc, že jste nechtěli jít sami na záchod.

Je plno her, které Vás vystraší, například Doom, F.e.a.r, Alone in the dark… Je plno druhů her, které vyvolají různé druhy strachu. ADVENTURY svojí atmosférou, FPS tím, že z každého rohu na vás vyskočí monstrum a nebo tím, že jste u dveří, chcete vejít dovnitř, ale víte, že tam někdo je.

Když čtete knížku nebo koukáte na televizi, je škoda, že do toho nemůžete zatím zasahovat. U her je to jiné. Můžete se vyřádit a zabíjet svou vlastní rukou. Vy jste součástí hry a to znamená, že když ve hře zemřete, tak u toho máte větší emoce, jako by jste zemřeli sami.

Ale jestli chceme strach, nemůžeme hrát hry ve stylu House of the dead, Bloodrayne. Musíme hrát hry, které nesou většinou název SURVIVOR. Jako je například Resident evil, Alone in the dark.

Teď si možná říkáte, o čem to píšu. Vždyť hry a filmy jsou odlišné věci. Ale opak je pravdou. Některé hry jsou velmi podobné filmu, třeba takový Call of Cthulhu, kde je spousta příběhu a debatování s ostatními lidmi. Spousta filmových režisérů nebo herců se také motá ve vývoji her, třeba Clive Baker, který spolupracoval na hře Undying nebo novější hře Jericho.

Ve hrách jde taky jen o “chvilkový strach”, kde se bojíte jen na začátku, například: Nosferatu, Manhunt. Můžeme se bát ale i u typu her, ve kterém není hlavní prioritou strach, například Thief, kde se bojíte, aby Vás někdo neviděl.

Ve hrách je také velmi důležitý zvuk. Třeba když v Resident Evil slyšíte, jak se rozbije sklo, nebo slyšíte zombíka, tak vám stoupne adrenalin na maximum.

Horrorové hry v nás vzbuzují různé emoce. Když v nějaké hře vidíme, jak nás nějaká osoba prosí, abychom jí pomohli, ale my nemůžeme a musíme ji zabít, tak se v nás probudí smutný pocit. Anebo když zjistíte, že jste poslední člověk na zemi, tak se ve vás vzbudí beznaděj. Horrorové hry milujeme a jsou nejoblíbenější, protože se bojíme rádi. Máme rádi pocit beznaděje a víme, že s tím můžeme udělat něco jen my.

 

Teď bych chtěl napsat 5 nejděsivějších her a ohodnotit jejich míru děsu. Takže

5) Nosferatu – 70% – Na začátek hry, kdy potkáte první monstrum, anebo kdy kněz spadne z okna, se nezapomene.
4) Alone in the dark – 80% – Když vejdete do dveří a slyšíte křik. Ve hře se také často mění kamera, takže se bojíte udělat další krok.
3) Call of Cthulhu – 60% – Nejste si jisti, jestli můžete někomu věřit. Strach a zoufalství je všude.
2) Undying – 80% – Hned na začátku hry se objevíte před hradem a vidíte duchy, ovládáte magii, a monstra na Vás utočí jen párkrát, takže si nejste vůbec ničím jisti (bohužel to platí jen pro první část hry).
1) Aliens vs. predator – 90% – Hru za mariňáka nedoporučuji lidem se slabým srdcem. Jste všude sami, světlo se náhle vypne, slyšíte jen blížící se zvuky a na detektoru se něco pohybuje k Vám.

Hry které se nevešly: F.E.A.R., Clive Barker’s Jericho, System shock, Dreamweb, Suffering, Resident evil, Cold fear.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Frenk 3 dubna 2008 v 21:07

     Hororové hry jsem měl vždycky rád. Bohužel jsem nikdy nebyl příliš velkým hráčem, takže z těch několika titulů můžu vyjmenovat Doom 3, AvP 2 nebo The Suffering. Ale ještě si vzpomínám na jednu misi v Half life 2, kde to bylo taky dost hustý… Jinak jsem se odhodlal taky usmolit jednu recenzi na hru, takže se do toho co nevidět pustím.

  2. Profilový obrázek
    Prasoid 31 března 2008 v 12:09

    Přesně tak, Avp je jedna z nejlepších a nejděsivějších her, jakou jsem kdy hrál. V prvním dílu se s tím pojí i vědomí, že musíte být sakra opatrní, protože pokud máte úplně původní verzi (jako já) a nemáte potřebný patch, tak nemůžete ukládat pozice a při zabití jedete dané kolo od začátku. Lepší grafikou, hudbou a příběhěm pak avp2 doslova první díl převálcovalo. Na chvilky strávené u Avp snad nikdy nezapomenu.

Nový komentář