Rok 1973. Peter Benchley píše svůj román. Je o žralokovi, který terorizuje návštěvníky rekreační oblasti Amity. Poradce mu dělá jeho kamarád Richard Ellis, velký milovník mořských příšer všeho druhu. Benchley si ale nevybírá vymyšlenou nestvůru. Vybírá si právě svého žraloka bílého, lidožravého. Vede ho k tomu i událost z roku 1916. V New Jersey došlo k sérii žraločích útoků, o kterých věděl. Svůj román nechává pojmenovat jednoduše Jaws – Čelisti.
Kniha vychází o rok později. V žebříčku nejprodávanějších titulů se drží plných 44 týdnů. Tento zájem čtenářů samozřejmě neunikne ani filmovým studiím. Společnost Universal kupuje práva a oraganizuje natáčení. Na režisérské sesli sedí talentovaný mladíček Steven Spielberg. Snímek má světovou premiéru 20. června 1975. Stává se hitem, vydělává neskutečné peníze a získává 3 oscary. Na jednoho je nominován i Peter Benchley.
Ten se stává miláčkem smetánky. Ale ani Spielberg, ani Benchley, nemají tušení, jaké následky jejich výtvor posléze má. Žraloci jsou od této doby nepřátelské bestie a kdykoliv dojde k nějakému útoku, je případ medializován na všech možných frontách. Na žraloky se pořádají hony. Na výsluní své slávy si Peter Benchley začne uvědomovat co nevědomky způsobil. Někteří lidé i po pouhém přečtení jeho knihy dostávají fóbii z moře, i když předtím pro ně bylo zcela normální. Pocit viny mu nedává spát.
Benchley přechází na druhou stranu. O žralokovi, který ho navždy zapsal do dějin literatury, se nyní nevyjadřuje jako o krvelačné bestii, ale jako o tvoru, který zasluhuje ochranu. Činí tak na různých seminářích a přednáškách. Noviny jsou však vždy plné zpráv o každém útoku kdekoliv na světě, navzdory tomu, že pravděpodobně vás zabije spíše blesk či včelí roj. Benchley jde dokonce tak daleko, že prohlašuje, že kdyby věděl, jak se ve skutečnosti žraloci chovají, nikdy by knihu nenapsal. Až do své smrti (2006) se věnoval jejich ochraně. Ochraně tvorů, kteří mu přinesli slávu.
Zajímavý příběh, že? Předmětem tohoto článku však nemá být nějaké obviňování či něco podobného. Jde mi jen o demonstraci síly jednoho filmu, jednoho hororu. Ruku na srdce, kolikrát za rok se zprávy o útocích objevují v novinách či na internetu? Řekl bych, že často. Různí psychologové na svých sympoziích studovali charakter filmů všech žánrových kategorií. Výsledek je ten, že právě horor má na psychiku člověka největší vliv. Obvykle se řeší otevřené násilí a brutalita, Čelisti jsou naopak příkladem vnitřního strachu z neznámého – z podvodního světa, kde může číhat cokoliv.
„Autoři hororů kolikrát nemají ani ponětí, jakou sílu jejich filmy mají!“
Dělá mi radost zejména zjištění, že horor, ten žánr, kteří mnozí popisují jako brakový a podřadný, je naopak tak silný. A přestože nejsem fanoušek vyvražďování jakéhokoliv živočišného druhu, vdečíme za tento fakt hlavně Spielbergovi a Benchleymu… a žralokům, kteří jednou za čas napadnou nějakého toho plavce.
moc pěkný článek
Kauza této divácké demence byla ve své době velmi známá, a je dobře, že to Benchleymu nebylo jedno. Jeden z ukázkových příkladů, jak silně může film fungovat jakožto iluze. Tento článek sem určitě patří!
Nádherný článek Frenku. Četl se jedním dechem a rozšířil mé obzory. Jestli máš takových témat více, neváhej a poděl se o ně. Já Ti jenom tleskám.