Když roku 1953 umírá Josif Vissarionovič Stalin, polovina světa pro tohoto muže truchlí. Jeho osoba se stala doslova modlou pro celý komunistický svět a fanatická oddanost některých k tomuto jedinci je tak velká, že jsou zaznamenány pokusy o sebevraždu. Jaký ale byl Stalin skutečně? Kdo byl ten malý, 160 centimetrů vysoký muž, který je dnes považován za jednoho z nejodpornějších tyranů v dějinách lidstva?

Jisif Džugašvili se pravděpodobně narodil roku 1878 v Gruzii, v městečku Gori. I dnes je pro jeho obyvatele stále velkým hrdinou, což dokazuje i pro jeho osobnost vybudovaný svatostánek s mramorovou fasádou a hned vedle impozantní Stalinovo muzeum.

Jeho dětství však v tomto městě tak ideální nebylo. Byl synem alkoholika, ševce jménem Beso a jeho chytré, energetické ženy Keke. Chudý, s tváří poďobanou od neštovic, se srostlými prsty na nohou a jednou paží kratší, vyrostl mladý Soso (jak mu říkali) ve vysoce inteligentní, přecitlivělé a emocionálně nevyvinuté dítě, jak s komplexem méněcennosti, tak s nadměrnou arogancí.

Jak je tedy patrné, s jeho zdravotním stavem to nebylo moc dobré. K výše uvedeným problémům se záhy přidal i vážnější úraz levé ruky, po kterém mu částečně ochrnula. A výrazné zhoršení mělo přinést období strávené ve vyhnanství ve východní Sibiři, ale o tom podrobněji až později.

Malý Džugašvili podle četných dokladů byl permanentně svým otcem šikanován a často mu byla předhazována nikdy nepotvrzená, ale též nevyvrácená skutečnost, že jeho skutečným otcem má či měl být někdo jiný. Na rozdíl od mladého Adolfa Hitlera, Džugašvili nedokázal najít pevnější citové pouto ani ke své matce, která k němu též tolik shovívavá nebyla a nebála se na něj vztáhnout ruku. Když si jednou Stalin postěžoval nad tím, jak ho bila, jeho matka odvětila: „proto ses tak vydařil.“ Komplikovanost vztahu mezi Džugašvilem a jeho matkou dokazuje i to, že po její smrti se ani neukázal na jejím pohřbu. Ze strany matky však nemůžeme říci, že neměla o svého syna zájem. Pravidelně mu posílala baličky s gruzínskými lahůdkami a právě díky její měrou se Džugašvili dostal do ruského, pravoslavného semináře v Tbilisi, kde začal studovat na kněze. Toto období velice mladého, gruzínského chlapce ovlivnilo. Naučil se dobře mluvit rusky, myslet v systematických pojmech a hlavně tato cesta na mladého kněze ho paradoxně přivedla do oblasti s níž se později naprosto ztotožnil. Tedy do náruče komunismu.

Považován za outsidera, uzavřenou osobnost, Stalin nalezl ve svých studentských letech skupinu, do níž vložil veškeré své ideály. Podle jeho oficiálního životopisu byl ze semináře po třech letech vyloučen, protože propagoval marxistické myšlenky. Kolují však neoficiální verze, které hovoří o vyloučení kvůli absenci u zkoušek.

Stalinova dcera Světlana později vypověděla, že jí otec sám říkal, že právě díky zkušenostem, které získal v Tbilisi, se přesvědčil o tom, že muži jsou hrubí a netolerantní a že lžou a intrikují.

Po vyloučení ze semináře se oficiálně stává obávaným, levicovým  radikálem. Jako outsider zavrhuje své kořeny a upíná se k Leninově myšlence nového řádu. Podle dochovaných údajů byl velice oddaný autoritářství, hierarchii, disciplíně a třídnímu boji. Jeho krutost při loupežných akcích prý však byla tak tvrdá, že způsobila (podle dobových policejních záznamů) rozštěpení batumské organizace radikálů, se kterou přepadával bohaté.

Roku 1902 byl zatčen a v cele držen rok a půl. Poté byl poslán na Sibiř odkud však utekl. Další zatčení následovalo roku 1906, z vazby však záhadně uniká. Nepotvrzené zprávy hovoří o tom, že byl propuštěn pod podmínkou, že měl spolupracovat s carskou policií.

První setkání budoucího Stalina s Leninem se podle jedněch zdrojů uskutečnilo roku 1904, podle jiných při konferenci ve Finsku o rok později.
Zároveň se v této době Stalin poprvé oženil s Jekaterinou Svanidzeovou, která mu v roce 1907 porodila syna Jakoba, ale tentýž rok podlehla 5. prosince, ve svých dvaadvaceti letech na tuberkulózu. Ve 30. letech 20. století pak nechal Stalin jejího bratra Alexandra a sestru Marii, zastřelit.

Asi nejslavnější loupežný čin Stalinovy bandy se odehrálo 13. června 1907, kdy po přepadení transportu do Tbiliské banky, zůstalo na místě přes padesát mrtvých (většina ani neměla nic společného s ostrahou banky). Za tento čin se na Stalina snesla velká vlna kritiky, některé hlasy dokonce volaly po jeho vyloučení ze strany. Lenin však již v té době ve Stalinovi viděl toho správného člověka, který za něj udělá veškerou špinavou práci. A tak naopak Stalina o pět let později prosadil do ústředního výboru strany a pověřil rozpracováním bolševického přístupu k nesčetným etnickým skupinám, které žily na území Ruska. Stalinovo řešení spočívalo v tom, že autonomii měl získat pouze národní proletariát, ale nikoli buržoazie.

Roku 1913 Stalin byl již po sedmé zatčen a poslán do nejtvrdších míst na Sibiři určené jen pro ty nejhorší zločince. Zde zůstal do roku 1917, kdy využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Nicméně, ač oficiálně tvrdil opak, doba strávená na Sibiři se na něm zdravotně a prokazatelně podepsala.

Když na jaře roku 1923 mladý Anastas Mikojan přijel do Moskvy, navštívil Stalina v jeho bytě. Tam si mu vůdce postěžoval nad bolestmi v rukou a nohou, kterými pravidelně trpěl a stejně rychle jako přicházely, tak i odcházely. Zřejmě revma. Tyto stavy se snažil pravidelně léčit v Macestských lázních, kde měl později vybudované své apartmá.

Ve Stalinových oficiálních životopisech se často uvádí a podtrhuje jeho důležitost během říjnového převratu roku 1917. Skutečností však zůstává, že Stalin během tohoto období nesehrával tak podstatnou úlohu, která mu byla později propagandou přidělena. Jeho osoba se začala na veřejnosti vedle Lenina objevovat až po převratu onoho roku.

V této době se se Stalinem setkává britský diplomat Bruce Lockhart, který ve svých vzpomínkách uvádí: „Podal jsem ruku rovněž rozsochatému muži sýrovité tváře, černého kníru, hustého obočí, s vlasy učesanými dozadu… Kdyby se bylo tehdy oznámilo, že je to budoucí nástupce Lenina, byli by delegáti řvali smíchy.“

Po uchopení vlády bolševiků, byl Stalin povýšen na komisaře pro národnostní problematiku. Jeho prvním úkolem tedy bylo vypořádat se s vnitřní nestabilní situací, občanskou válkou, do které se Rusko po listopadu 1917 dostalo. V jejím středu existovalo uskupení procarských generálů, tzv. bílí, závislí na nestálé pomoci ze zahraničí, se kterými si Stalin postupně poradil.

Roku 1919 se Stalin pak podruhé oženil s Naděždou Allilujevovou, která mu dělala osobní sekretářku a písařku. Později, v roce 1921 mu dala syna Vasilije a roku 1926 dceru Světlanu. Stalin ji však často tyranizoval, což mělo za následek, že si po jedné z hádek v roce 1932, v noc oslav 15. jubilea říjnové socialistické revoluce, zřejmě sáhla na život a střelila se do srdce pistolí, kterou měla na svou sebeobranu. Stalinem to tak otřáslo, že jí nepřišel na pohřeb a ani nikdy k jejímu hrobu neposlal květiny. Stala se pro něj zrádkyní a podle jiných nedoložených zpráv dokonce krátce uvažoval o abdikaci.

Zároveň však onoho roku 1919 začala dnes již méně známá etapa historie, úder Rudé armády proti Polsku. Stalin odmítl splnit Trockého rozkazy a oslabil tak Tuchačevského severní armádní skupinu. Sám bez rozkazu se vydal do boje ve snaze urvat vítězství pro sebe. Následky to mělo katastrofální. Nejprve vítězné Stalinovo tažení se rázem změnilo ve zběsilý úprk, díky čemuž SSSR ztratila podstatnou část tehdejší Ukrajiny a Běloruska. Trocký následně silně kritizoval Stalinovo jednání a Tuchačevský dokonce požadoval jeho popravu. Lenin však za Stalinem stál i nadále. Co ho k takovému soudu vedlo zůstane zřejmě navždy záhadou.

Naopak, roku 1922 se Stalin stal generálním tajemníkem strany, což vedlo k růstu jeho politické moci. Ta již nyní byla taková, že si mohl dovolit názorový střet se samotným Leninem. Nutno dodat, že k němu došlo i díky Leninově manželce Naděždě Krupské, která jeho osobu již delší čas kritizovala (později jí za to nechá Stalin otrávit). Po této události ztratil nemocný Lenin ve Stalinovi důvěru. V jeho poslední vůli dával jasně najevo, že přílišná moc může ve Stalinových hrubiánských rukách sehrát neblahou úlohu a doporučoval odvolat ho z funkce generálního tajemníka. Bylo však již příliš pozdě. Leninova poslední vůle se dostala do rukou samotného Stalina, který si byl již jist svou mocí.

Po Leninově smrti se naplno chopil Leninova postu a nechal se pasovat jako veliký přítel vedle něj. Jeho pohřeb zorganizoval tak, aby jeho osobní odpůrci na samotném rozloučení chyběli a sám začal naplno využívat svou nejsilnější politickou vlastnost. Obracet nenávist svých nepřátel proti sobě samým. Rázem bylo v SSSR velice málo osob, kteří nesouhlasili s novým politickým ubíráním se Stalinova režimu. Ti, co nesouhlasili, buď se museli přizpůsobit, nebo byli odstraněni. Stalinova politika se řídila jednoduchým heslem: kde je člověk, je i problém. Odstraňte člověka a odstraníte tím i problém.

Do pěti let od smrti Lenina byla většina hlavních Stalinových odpůrců smetena z cesty. L.D. Trockij byl nucen vyhledat azyl v dnešním Mexiku, kde byl roku 1940 zavražděn na příkaz Stalina agentem NKVD. Grigorij Zinovjev byl obviněn z pokusu o atentát na Stalina a po tzv. monster procesu odsouzen k trestu smrti ve sklepení Ljubjanky. Stejný osud potkal i Lva Kameněva, který byl též falešně obviněn z pokusu o atentát a následně popraven. Alexej Rykot byl zatčen roku 1930 a po soudním procesu za údajné spiknutí proti Stalinově vládě, 15. března 1938, popraven. Asi nejznámější monster proces proběhl s Nikolajem Bucharinem, který krátce před svou popravou napsal osobní dopis Stalinovi, ve kterém nežádal o slitování, ale o vysvětlení proč musí zemřít. Nikdy nedostal odpověď a 15. března 1938 byl popraven. Michail Tomskij, poslední velký nástupce Lenina celkem v klidu žil do roku 1936, kdy byl zavražděn Sergej Mironovič Kirov, což byl významný ruský bolševik. Jeho smrt využil Stalin k další vnitropolitické čistce. Když se to Tomskij dozvěděl, raději spáchal sebevraždu.

Po zlikvidování svých hlavních oponentů začal Stalin upevňovat svou moc. Jeho vnitřní politika na počátku třicátých let vyvolala v zemi teror, kdy i malé děti byly vedeni k tomu, aby udávali své rodiče za různé podvratné činnosti, kterých se mohli dopouštět.

Jak však v té době vypadal samotný pracovní režim sovětského vůdce?

Stalin pracoval v zásadě večer a často pozdě do noci. Když přijel do Kremlu, nejdříve pročítal a podepisoval dokumenty, potom pořádal různé schůze a porady. Denně se v jeho pracovně vystřídalo zhruba 5-20 lidí. Hluboko po půlnoci, obvykle poté, co se podíval na nějaký film, odjížděl do „blízké vily“ v Kuncovu a tam se po bohaté večeři kolem třetí, čtvrté hodiny ráno ukládal ke spánku. Už v posteli ještě listoval v knížkách ze své knihovny. Vstával v 10-11 hodin dopoledne. Po lehké snídani se znovu zabýval dokumenty, telefonicky řešil některé méně komplikované problémy a debatoval s lidmi, které si do Kuncova nechal pozvat. Tento režim nevznikl však náhle, ale postupem času.

Roku 1932 nechal Stalin v rámci kolektivizace vesnice uměle vyvolat v jinak bohaté Ukrajině, hladomor. Ten měl za následek i podle některých zdrojů až 3 milióny lidských životů. Jde však pouze o odhady. Samotné kolektivizace bylo dosahováno nezměrnou brutalitou, kdy byly obytné domy rabovány, střecha i podlahy vytrhávány, aby se odhalil každý sebemenší úkryt čehokoli, co mělo nyní patřit všem.

Dobré časy nepotkaly ani svatostánky a pravoslavné kostely, které byly systematicky ničeny a vše svaté páleno na hranicích. Aby se tato duchovní díra zacelila, byl do většiny domácností a kulturních center alespoň pověšen Stalinův obraz či umístěna jeho bysta s vyhlazenou tváří.

Úplná moc však Stalinovi klid nedává. Stává se čím dál tím více nedůvěřivý vůči svému okolí. Nepřátele vidí všude a každý je podle něho potencionální pachatel. Z 1225 delegátů XVII. sjezdu bolševické strany v roce 1934, jich je v následujících letech 1108 zatčeno a končí buď na popravišti, nebo v sibiřských táborech. Ze 139 členů tehdy zvoleného ústředního výboru strany jich je 98 zatčeno, obviněno ze špionáže pro některou buržoazní zemi a zastřeleno. Pro jednotlivá území tehdejšího SSSR vydává seznamy s čísly, které znázorňují počet zrádců, které se musí v dané oblasti najít a popravit. Nejsou v něm žádná jména, jen počet, který musí být naplněn a exemplárně potrestán na základě falešných obvinění. Kolik celkem těchto obviněných bylo, jde dnes už jen těžko spočítat. Odhady se však pohybují od statisíců i do několika miliónů. Celé tyto akce měla na starost NKVD a je prokázané, že některé oblasti ve snaze se Stalinovi zalíbit, nacházeli až neuvěřitelně snadno údajných zrádců daleko více, než jim ukládaly tyto seznamy.

Roku 1937 nechává Stalin většinu velitelského sboru rudé armády odsoudit k smrti. Stávají se pro něj nebezpečnými. A to včetně maršála Tuchačevskijho.

Hrozbu představuje i vdova po Leninovi, k jejímž 70 narozeninám je zaslán otrávený dort.

Píše se srpen 1939 a dvě evropské mocnosti (Nacisté a Sovětský svaz) se domlouvají na paktu o neútočení a následném rozdělení Polska. Pakt Molotov-Ribbentrop měl původně zajišťovat pouze nevměšování se do válečného konfliktu. Dodatek o rozdělení území byl dodán až po debatách mezi Stalinem a Ribbentropem.

Oba diktátoři (Stalin i Hitler) o sobě velice dobře věděli a vzájemně se v jistém smyslu obdivovali. Hitler o Stalinovi jednou řekl: „Četl jsem knihu o Stalinovi. Je to děsivá osobnost. Sevřel celou tu obrovskou zemi železným stiskem.“ Naopak i Stalin viděl v jistém smyslu Hitlera jako jemu sympatickou osobnost, která pocházela z podobného prostředí a dokázala se svou vlastní pílí dostat na nejvyšší mocenský stupínek.

Když 1. září 1939 napadlo Německo Polsko, Rusko nereagovalo na volání o pomoc a později z druhé strany zabralo předem dohodnutou část území. Polští vojáci, hlavně důstojníci a převážná část polské inteligence byla internována na ruském území, kde byla vyslýchána NKVD, která později na samotný příkaz Stalina jich přes 22 000 popravila v Katyni, Ostaškově a Starobělsku. V jistém smyslu mohlo jít i o pomstu za kdysi prohraný vojenský úder proti této zemi v roce 1919.

Stalin vývoj války na evropském kontinentu bedlivě sledoval. Po obsazení Francie nacisty dokonce měl říct prorocká slova, že teď jsou na řadě oni. To je ale nadále v přesném kontrastu s tím, co se ve skutečnosti odehrávalo. Když se nacistická vojenská technika přesouvala k hranicím s Ruskem, Stalin byl slepý ke všem hlášením o hrozbě vpádu na sovětské území. A to jak ze strany vlastní zpravodajské služby, tak i německých zběhů. Když byla následně operace Barbarossa (podepsána 18. prosince 1940, realizována 22. června 1941) skutečně zahájena, Stalin byl v šoku. Nechtěl uvěřit tomu, že pakt Molotov-Ribbentrop byl jen cár papíru. Naopak věřil tomu, že Berlín nemá s tímto útokem nic společného, protože nepřišlo oficiální vyhlášení války. Když si konečně pravdu přiznal, uzavřel se ve svém sídle, věděl, že je jeho pozice silně otřesena. Avšak jeho osobnost vyvolávala takový respekt, že tento (pro mnoho jiných osudový omyl) Stalin přežil bez následků. Naopak, okamžitě se v něm projevila jeho vlastnost hledat viníky v druhých za vzniklou situaci a za nepřipravenost rudé armády k boji. Ta byla silně oslabena čistkami, které proběhly ve druhé polovině třicátých let.
Celý válečný konflikt se zprvu vyvíjel podle nejčernějších scénářů a spojenci očekávali pád sovětského svazu do vánoc téhož roku. Nicméně tvrdá zima a nepřipravenost Nacistů na ní v kombinaci s nečekaně tvrdým odporem u Moskvy způsobila, že byl postup zastaven. Nutno dodat, že se tak podařilo i za značné materiální spojenecké pomoci.

Aby byl uvolněn tlak na východní frontě, Stalin naléhal, aby spojenci již v roce 1942 otevřeli na západě novou frontu. Její oddalování do 6. června 1944 způsobilo, že se Stalin stal silně nedůvěřivý vůči západu, což se obrátilo i proti obyvatelům jeho země, kteří měli (skutečně či i neskutečně) nějaké kontakty s imperialisty.

Roku 1942 nacisté zahájili operaci Blau, která měla za úkol mimo jiné dobít ropná pole na Kavkazu a město Stalingrad. Rudá armáda se opět dostala do silného tlaku a velice rychle ztrácela své pozice. Zastavit se jí podařilo až u zmíněného Stalingradu, kde probíhaly tvrdé boje a během jednoho dne na tomto místě zahynulo na každé straně přes tisíc mužů (celkově si bojiště Stalingrad vyžádalo cca 2 milióny lidských obětí). Dne 31. ledna 1943 nastalo velké vítězství pro rudou armádu, Stalina a vůbec sovětský svaz. SSSR slavila své velké vítězství a zároveň obrat ve válce. Svou roli v tom hrály i dva podstatné faktory. Tím prvním bylo, že Hitler podcenil Stalina, který si mohl dovolit tolik velkých ztrát na životech. Sám Stalin to komentoval slovy, že na 1500 mrtvých nacistů jistě přijde na 1500 mrtvých Rusů, ale v době, kdy německých vojáků už bude nedostatek, ty sovětské budou mít stále velké rezervy. A tak po vzoru „Nás mnogo,“ se sovětská taktika boje spíše než na kvalitu spoléhala na kvantitu. Důkazem toho mohou být výpovědi přeživších nacistických vojáků, kteří tvrdili, že mohutné vlny nepřátelských vojáků byly tak mohutné, že nestačily chladit své kulomety, které se přehřívaly a vypovídaly službu. Poté se vlna rudé armády přes ně přehnala a ubila tu německou lopatkami a pažbou pušek, protože na každého sovětského vojáka nepřipadal dostatek zbraní a munice.

Tím druhým faktorem byl samotný Stalinův přístup ke svým generálům. Poučil se ze svých minulých chyb a více jim začal důvěřovat. Tato důvěra se rázem proměnila i v úspěch na poli. Adolf Hitler byl v tomto bodě až do konce války přesný opak.

Když po bitvě u Stalingradu přešla rudá armáda do protiútoku a rychle získávala zpět ztracená území, popularita Stalina začala stoupat do ještě větších výšin. Stal se podle amerického časopisu Time mužem roku 1943 a jeho NKVD v článku přirovnávali k FBI.

Roku 1944 se pak nacisté neúspěšně pokusili o atentát na jeho osobu, což však bylo včas odhaleno. Sám Stalin už v té době měl nějaký čas velice přísná bezpečnostní opatření, protože trpěl až chorobným strachem právě z atentátu na jeho osobu. Měl svého ochutnavače jídel, bál se létání. Nikdy necestoval do velkých dálek a pokud ano, pak nejčastěji ve svém opancéřovaném vagónu. Jeho vlastní ochranka přesně věděla, kdy a kde se ve svém domě nachází a pokud měly přijet důležité zahraniční návštěvy, vždy to muselo být na místo vybrané právě Stalinem.

Po konci války se Stalinovo oko obrátilo na východní státy, jeho armádou osvobozené. Ať už s jeho oficiální nebo neoficiální podporou začal v zemích tzv. budoucího východního bloku budovat svou ideu komunismu. Na Evropu tak začala padat železná opona. Komunismus byl již oficiální velmocí, po válce silnější, než kdy dřív. Díky Stalinovi se v SSSR začalo pracovat na jaderných a posléze i vodíkových zbraních, čímž sověti dohnali náskok Američanů a v raketovém inženýrství dokonce USA na nějaký čas předběhli. A to hlavně díky ruskému raketovému géniovi, Sergeji Koroljovi, jehož rakety ve startovací síle dodnes nebyly překonány.

V té době se u Stalina kromě problémů s horními cesty dýchacími, kterými trpěl již nějaký čas, objevily i problémy cévní a srdeční. Ty se snažil samozřejmě léčit lékařskými metodami, ale preferoval i alternativní způsob léčby. Proto třeba nechával veškeré své obytné prostory vykládat dřevem, poněvadž věřil, že jejich vůně má na lidské tělo blahodárné účinky.
Když vůdce opět začaly trápit potíže s revmatismem, krom lázní si i pomáhal domácí, vyhřívanou ruskou pecí, na kterou rád lehával.

15. října 1945 zřejmě Stalina postihla první, menší mrtvice. Žádné podrobnější a odbornější zprávy o této události nejsou, ale zaznívají i teorie, že mohlo jít „jen“ o hypertonický záchvat (prudký vzrůst krevního tlaku). Od roku 1946 se méně objevoval v Kremlu a nezůstával tam příliš dlouho. Doba schůzek se mu zkrátila a doba odpočívání naopak prodloužila. Silně ho trápil zhoršující se edém plic, kvůli kterému poprvé po padesáti letech přestal kouřit (zřejmě někdy na přelomu let 1952 a 1953). Podle mnohých to však uspíšilo jeho konec. Vedlo to k narušení koloběhu látkové výměny v těle, změně fyziologickým i psychologickým a poruchám soustředění.

Na počátku roku 1953 se podle mnohých váhově zpravil a nabral pár kil. To však vedlo ke zvýšení jeho tlaku a zkázu jeho organismu uspíšilo jeho pracovní vytížení, když si kvůli chystanému monster procesu – čistce se židovskými lékaři, odmítl si dopřát klidu na dovolené.

Čistka lékařů a dalších nepohodlných lidí měla být údajně největší ve Stalinově životě. Měla za úkol zbavit se židů na území SSSR a spolu s nimi i s několika vysoce postavenými osobami ve stranickém vedení. Tím nejznámějším bezpochyby byl nechvalně proslulý Berija. K této čistce však již nikdy nedošlo.

Dne 1. března roku 1953 Stalin nevycházel ze svého pokoje. Nepřišel na snídani ani na oběd. Všichni věděli, že se muselo stát něco vážného, ale báli se vstoupit dovnitř. Až ve 22:30 do jeho obytných prostor vstoupil Lozgačov s obálkou od ÚV. Ten nalezl Stalina v pyžamových kalhotách, mokrých od bezděčného pomočení a ve spodní košili. Nepochybně už takhle ležel na zemi několik hodin, což vedlo k silnému prochlazení. Zřejmě poté, co se ráno vzbudil, chtěl se napít minerálky, která byla v malé jídelně, ale v tom okamžiku se dostavil silný záchvat mrtvice.

Ve vrcholné politice nastal hotový chaos plný zákulisních jednání, zvláštních dohod a rozhodnutí. Předně však byl zřejmě na Berijův příkaz zastaven proces s židovskými lékaři a na vše okolo Stalina uvaleno nejvyšší utajení.

Doktoři k němu byli vpuštěni až 2. března ráno, ale nic velkého už dělat nemohli. Jen informovat ostatní o neodvratném konci.

Josif Vissarionovič Stalin zemřel po dlouhých bolestech v Kuncově, 5. března 1953, ve 21:50. Po jeho skonu se téměř celý východní blok pohroužil do nezakrývaného smutku. Davy lidí plakali nad Stalinovým tělem aniž by věděli, že v Rusku téměř neexistovala rodina, která by díky jeho vládě nepřišla o nějakého příbuzného.

Podle soudobých historiků Stalin patří k nejobludnějším tyranům v historii celého lidstva. Nebál se činů, které si nezadaly s těmi nacistickými, a ač dokázal ze sovětského svazu udělat supervelmoci, daň, kterou za to jeho obyvatelé zaplatili byla příliš vysoká. Přesto tento člověk i nadále zůstává jedním z nejoblíbenější ruských vladařů. V soutěži o největšího Rusa (Ruská obdoba soutěže o Největšího Čecha) se Stalin usadil na třetím místě. A v oficiální učebnici dějepisu schválené roku 2008 samotným prezidentem Putinem vystupuje jako jeden z největších a nejlepších vládců ruských dějin.

Použité zdroje

Knihy
MEDVĚDĚVOVI, Mores a Roj, Neznámý Stalin. Academia 2003, ISBN: 80-200-1084-X.
KLEIN, Shelley, Nejkrutější diktátoři v dějinách. Alpress 2004, ISBN: 80-7218-471-7.
FOSS, Clive, Nejkrutější tyrani v dějinách. Alpress 2008,  ISBN: 978-80-7362-536-8.
MONTEFIORE, Simon Debat. Netvoři. Fortuna Libri, 2009, ISBN: 978-80-7321-468-5.

Filmy
REES, Laurence, WILLIAMS, Andrew,  II. světová válka za zavřenými dveřmi: Stalin, nacisté a západ, BBC, Velká Británie / Polsko, 2008, DVD.
TIBERI, Leonardo, Stalinova kariéra, Mido film Brno, Itálie, 2005, DVD
Simon Finch, Hitler a Stalin: Tyranská dvojčata. Blakeway Associates, Velká Británie, 1999, TV History.

Časopis
History Speciál, 1/2011, Josif Vissarionovič Stalin, ISSN: 1903-0440, MK ČR E 18063.