Zelená Hora
Davy turistů míří na celosvětově známou památku za jinými zajímavostmi, než jsou upíři toulající se po nocích mezi místními náhrobky. Málokdo z návštěvníků ovšem ví, že mezi hroby leží pravděpodobně i poslední oficiálně uznaný upír na území Čech.
Byl jím Alois Ulrich, muž, jenž v 19. století spravoval Žďárské panství. Více než svými schopnostmi ve vedení úřadu se ale do podvědomí místních zapsal svou velkou krutostí a nelítostným zacházením s poddanými. Každý si proto oddechnul, když 22.2 1817 naposledy vydechl. Jenže klidu si žďárští neužívali dlouho. Brzy po Ulrichově smrti se začali objevovat první svědci, kteří přísahali, že se s Ulrichem setkali. Děsivé události se začínali množit a z okolí hřbitova se po setmění stávalo místo, kam nebylo radno chodit. Panika v kraji zašla až tak daleko, že do dění musela zasáhnout oficiální místa. Ta do Žďáru povolala kata, jenž měl Ulrichovo posmrtné řádění zarazit.
Že celý příběh není jen smyšlenou legendou, dokazuje úřední zápis, který je dodnes k dohledání v jihlavských kronikách. Popisuje se v něm průběh obřadu, při němž byla rakev vyjmuta ze země a otevřena. K překvapení všech přítomných se správcovo tělo nacházelo ve zcela neporušeném stavu. Po neúspěšném pokusu kněze zažehnat neklidnou duši po dobrém přišel na řadu kat. Ten zahájil předčítání ze staré knihy, a když začal mrtvý stávat z hrobu, rýčem mu useknul hlavu, ze které vytryskl silný proud čerstvé krve. Po rituálním zacpání úst mákem, zasypání těla hašeným vápnem a zamknutí rakve mohl být nebožtík znovu pohřben. Ulrich se od té doby již víckrát neobjevil.
Dnes se můžete beze strachu vypravit do Žďáru nad Sázavou a prohlédnout si místo, kde uprostřed památky UNESCO odpočívá nefalšovaný český upír.
Čelákovice
Když byl v roce 1966 zahájen záchranný archeologický průzkum v Majakovského ulici v Čelákovicích, nikdo netušil, jaký nález bude během několika příštích dnů učiněn. Na pozemku jednoho domu bylo odkryto pohřebiště čítající 11 hrobů se 14 těly. Takový objev by nebyl ničím výjimečný, kdyby však na pohřbených ostatcích nebylo něco zvláštního. Byly totiž uloženy v nepřirozených pozicích a všechno nasvědčovalo tomu, že u nich došlo k posmrtným protivampýrským opatřením. V hrobech se nacházela těla mužů i žen různého věku s oddělenými hlavami, spoutanými končetinami nebo dřevěnými kolíky zaraženými vedle těla.
Pozdější výzkum původní domněnky potvrdil a i přes názory z poslední doby, že se nejedná o upíry, ale o úložiště popravených, stále oficiálně platí čelákovské pohřebiště jako největší vampýrský hrob ve střední Evropě. Kostry byly vyjmuty a uloženy v depozitářích čelákovského muzea. V něm dnes také můžete navštívit část expozice věnované právě tomuto nálezu.
Více o muzeu i historii upírů z Čelákovic.
Poznámka na závěr
Protivampýrské pohřby nebyly ve středověku takovou výjimkou, jak by se nám dnes mohlo zdát. Kromě Čelákovic byla obdobně uložená těla objevena i v Lomenicích, Vraclavi, Volyni, Žatci, nebo třeba na pohřebišti za Jízdárnou Pražského Hradu a mnoho dalších jistě ještě leží skrytých pod zemí a čeká na své objevení. Dost možná, že nějaký upír odpočívá i pod vaším domem.
Bydlím v bývalém mlýně a když jsme dělali novou podlahu, objevili jsme jakousi tajemnou šachtičku, vedoucí z jedné místnosti dolů do tunelu, jímž protékala voda a v němž byla umístěna vodní turbína, pohánějící mlýn. Přeli jsme se vcelku vášnivě, o co se vlastně jedná, bohužel jsme ale nenalezli žádné archeologické cennosti, nebo možná naštěstí, protože to bychom asi podlahu jen tak nedodělali. Padaly nejroztodivnější hypotézy od mříže na čištění bot přes tajnou schránku až po zbytky hrobu, a já jsem vymyslel šílenou morbidní teorii:
Jelikož ve mlýně zemřelo v minulosti několik osob v dětském věku, nejčastěji na tuberkulózu, jedná se pozůstatek děsivých satanských obřadů. Ty děti totiž neumíraly na tuberkulózu, nýbrž byly zlovolným mlynářem, spolčeným se samotným peklem, obětovány vodním démonům, a jejich krev/části těl sesílány vlnám právě touto cestou.
Sice je to celkem nepěkné zneuctění odkazu předků, ale zase by se z toho dala udělat celkem mrazivá lokální pověst.
Jakési do té doby neregistrované podzemí jsme objevili i během brigády na čáslavské faře, žádné upíří rakve jsme však neobjevili, a to i přesto, že pod skoro svatým místem by lidé mohli právě tak nebezpečné předměty ukrýt: Jakmile by se noční živočich vydal na procházku, hned by narazil na kříže, svaté obrazy a možná dokonce na pátera osobně, no a musel by šupajdit zpátky do rakve, pokud je tedy pravda, že se upíři bojí svatých věcí, čemuž osobně nevěřím.
Na takovou upíří legendu máme zaděláno na hradě Lichnice (Lichtenburg), kde podle nechutně profláklé místní pověsti žila jakási krutá paní, která vyžadovala od svých nápadníků, aby se s koněm otočili na takovém skalním ostrohu, který není zas tak malý, nicméně osobně bych tak s koněm fakt nejezdil, zvlášť když ho neumím ovládat. Pochopitelně jich řada spadla do poměrně solidní díry pod ostrohem a sbírali je po kouskách, až jeden, asi znalec mineralogie, si dal do podkov ostruhy, před zraky krásné paní obrátku úspěšně provedl, jelikož byl však znechucen její bezcitností, na místě jí proklál srdce šípem. Šíp ale není březový kůl, a jelikož ostroh pořád stojí a zříceniny hradu také, mohla by se dáma občas vrátit na nějaké to nostalgické vzpomínání, taková postava se mi zdá být celkem vhodným kandidátem na upíra.
Máme u nás také zámeček, bohužel již zrenovovaný, což mu poněkud ubralo na půvabu, kde před lety během dětského tábora několik lidí včetně mé sestry zaznamenalo čísi pohyb po chodbách, a ač se k tomuto jednání ráno doznal jeden místní občas, nepovažuji jeho tvrzení za zcela důvěryhodné. Tak kdo ví…
Jedno místo asi kilometr od mého domu je z poměrně nepochopitelných příčin (dobrá silnice, žádná prudká zatáčka, jen kopeček) úsekem častých smrtelných nehod, a osobně mě z toho místa mrazí v zádech, kdykoliv se tam sám objevím, a musím říci, že v přiléhající části lesa jsem v životě nebyl, a nikdy se mi tam ani trochu nechtělo.
Jak tak o tom přemýšlím, pár zajímavých míst, především atmosférou, u nás máme. Není to zase taková bída. Jednou jsem během velmi pozdní lesní vycházky zahlédl mezi stromy jakési světlo, které z ničeho nic zmizelo. Váhal jsem, ale nakonec jsem nebyl hrdina a nevypravil se na okamžitý terénní průzkum:)
Stejně mi ale asi navždycky bude vrtat hlavou, proč si kamarádka uprostřed noci klekla na trávník, zaryla prsty do země a začala vrčet jako šelma psovitá:)
peknyy priste muzes jeste napsat o ceskych lykanech a prej ze nemas co psat
