Historie horrorového filmu


„Strach je ta nejsilnější emoce lidské rasy a strach z neznáma je pravděpodobně ten nejstarší druh. Jednáte s věcmi, které každý někdy cítil; od raného dětství se bojíme tmy, bojíme se neznáma. Když tvoříte horrorový film, budete si pohrávat s lidskými pocity.“

– John Carpenter

Na začátku…

Už od dob, kdy se ještě dlouho film neměl ani vymyslet, měl člověk zvláštní požitek ze vzrušení vyvolaného náhlým šokem a prodlouženou úzkostí prožitými tehdy, když se něčeho bojíme. Od strašidelných historek vyprávěných u táboráku až po čtení duchařských příběhů, zřejmě v nás dřímá nějaké bizarní potěšení odvozené z hrátek s tím, čeho se bojíme.

Edgar Allan Poe, horrorový spisovatel devatenáctého století, je stále označován za kmotra moderní horrorové fikce. Ještě dnes se jeho příběhy nechávají inspirovat režiséři ze všech koutů světa, což dokazuje fakt, že ačkoliv se společnost a společenské postoje mohou měnit, lidé se stále bojí toho samého.

Tohle přečkávalo na mysli lidstva již v době, kdy se objevil první film – vůbec nejdřívější horrorové filmy byly založeny na postavách z dřívějšího folkloru, jako upírech, vlkodlacích a monstrech. Tento trend se vlastně držel až do sedmdesátých let dvacátého století, kdy byl žánr konečně naplněn snímky toho neslavnějšího subžánru – krvavého slasheru.

TICHÝ STRACH

(1890-1930)

Mnoho ranných horrorových snímků vydaných v tomto období bylo založeno na klasických novelách, jako „Hound of the Baskervilles“, „Frankenstein“, „Dracula“ a „Dr. Jekyll and Mr. Hyde“. Všechna tato díla produkovala četné adaptace během této ranné doby.

Zdá se, že úplně prvním horrorem byl Francouzský experiment nazvaný „Le Manoir du Diable“. Tohle byl krátký film o ďáblo-upírovi, který se jmenoval Memphistopheles (zahraný režisérem Georgesem Méliésem), vydán roku 1896.

První adaptace Frankensteina nazvaná „Frankenstein“ se objevila roku 1910. Ta byla pouze šestnáct minut dlouhá, ale stala se význačnou díky tomu, že byla produkována vynálezcem Thomasem Edisonem (to je ten chlápek, po kterým pojmenovaly ty žárovky se šroubovým uzávěrem). Téhož roku se taky začaly objevovat první adaptace Jekylla a Hyda.

„The Werewolf“, natočen roku 1913 a režírován Henrym MacRaeem, je důležitý vlastně jenom z toho důvodu, že to byl první film s vlkodlakem všech dob. Nejhanebnější titul této éry musí být „The Cabinet of Dr. Caligari“, který vyšel v roce 1919. Tento film byl o záhadném herci vedlejšího karnevalského programu, který chodí kolem a zabíjí obyvatelé toho malého německého města, ve kterém vystupují. Tento snímek se stal instantní klasikou vzhledem ke svému surrealistickému uměleckému stylu snímkování a expresionismu.

„Dr. Jekyll and Mr. Hyde“ vydán roku 1920, obsazující Johna Barrymora do hlavní role, byla první úspěšnou obrazovou adaptací této novely. Po tomto díle následovala první úspěšná adaptace Draculy, podle novely Brama Stokera, nazvaná „Nosferatu“, která byla vydána v roce 1922. Tohle byl německý film s Maxem Shreckem v hlavní roli. Nicméně, vdova po B. Stokerovi nebyla touhle „oškubaninou“ pobavená a úspěšně zažalovala filmovou společnost pro vytvoření onoho snímku bez jejího povolení. Navzdory úspěchu filmu byly všechny kopie na rozkaz spáleny, ale naštěstí vlastně nezničili ty originální negativy, a tak film přežil a byl opatřen novým povrchem o pár let později.

Herec Lon Chaney (můž tisíce tváří) si našel slávu právě během této éry, hrajíc hlavní role ve filmech „The Hunchback of Notre Damme“ v roce 1923, a „The Phantom of the Opera“ roku 1925. Chaney dále zazářil v upířině „London After Midnight“ roku 1927. Režírován Todem Browningem, tento snímek se stal druhým nejvýznačnějším upírským snímkem tohoto období.

KLASICKÉ KREACE

(1930 – 1940)

Horrorové snímky této éry, kdy namluvené filmy byly již normou, byly i nadále naplněny postavami z dřívějšího folkloru. Upíři, vlkodlaci, Egyptské mumie a různorodá monstra, obzvláště Frankenstein, se všichni nesčetněkrát během této éry opět objevili, přičemž sebe samotné ustanovili jako klasické horrorové charaktery používané jako vzory pro práce filmařů i spisovatelů ještě dnes.

Tato dekáda, během které horrorový žánr propagovali Universal Studios, začala ohromně úspěšnou adaptací Draculy „Dracula“ roku 1930, která nejen udělala z Bela Lugosiho hvězdu, ale také posílila zájem veřejnosti o horrory.

Universal Studios proplatili na úspěchu Draculy adaptováním novely Mary Shelly „Frankenstein“, která započala horrorovou kariéru Borise Karloffa a nakonec byla ještě úspěšnější, než zmíněný Dracula. Následovali jejich vlastní verze „Dr. Jekyll and Mr. Hyde“ a jejich neúspěšná verze „Hound of the Baskervilles“ v roce 1931.

Selhání „Hound of the Baskervilles“ je však neodradilo od vytvoření velmi úspěšné „The Mummy“ roku 1932, ve které si opět zahrál Boris Karloff. Tentýž rok také ještě splodil jeden z nejkontroverznějších horrorů této éry, nazvaný „Freaks“, ve kterém hráli skuteční handicapovaní lidé. Tento snímek byl prokázale na svou dobu příliš šokující.

Bela Lugosi si také zahrál toho roku v malé nezávislé produkci, z čehož se nakonec stala jeho druhá nejdůležitější role. Řeč je o filmu „White Zombie“, ve kterém si zahrál postavu „Murder Legendre“.

„The Island of Lost Souls“ vydán v roce 1933 byla jedna z prvních adaptací novely H. G. Wellse „Island of Dr. Moreau“. Zde si zahráli Charles Laughton, Richard Arlen a Bela Lugosi, který si zahrál záhadného „Sayer of the Law“.

Horrorová pokračování byla vymyšlena toho času, a tak přišly další díly Frankensteina a Draculy – „Bride of Frankenstein“ roku 1935 a „Dracula’s Daughter“ v roce 1936, ačkoliv ani jedno z těchto dvou pokračování nedosáhlo stejného úspěchu, jako originály.

Později v roce 1939 vyšel třetí Frankenstein nazvaný „Son of Frankenstein“, opět obsazující Borise Karloffa do hlavní role, společně s Basilem Rathbonem jako doktora Frankensteina a Bela Lugosiho jako Ygora the mad Sheparda. Další, tentokrát úspěšný, remake „Hound of the Baskervilles“ se také objevil toho roku a obsadil Basila Rathbona do role Sherlocka Holmese.

DĚS I CHECHOTÁNÍ

(1940 – 1950)

Horror během této dekády obsahoval ještě více pokračování a předělávek, a také soubojů různých monster, přičemž většina těchto filmů byla prezentována velmi humorným a veselým způsobem, než se tento žánr konečně vytvaroval do frašky, když se některé horrorové bytosti objevily v různých filmech pana Abbotta a Costella.

Prvním pokračováním této éry byl „The Mummy’s Hand“ vydán v roce 1940, který obsahoval novou mumifikovanou postavu nazvanou „Kharis“, zahranou Tomem Tylerem. První remake tohoto období byla další adaptace „Dr. Jekyll and Mr. Hyde“, ve které tentokrát zazářil Spencer Tracey.

1941 také spatřil syna Lona Chaneyho, Lona Chaneyho Jr., který si zahrál vlkodlaka ve filmu „The Wolf Man“. Dále si zahrál v dalším filmu o Frankensteinovi „The Ghost of Frankenstein“ roku 1942, jenž byl čtvrtý snímek této série.

„The Mummy’s Tomb“ vydán v roce 1942 byl přímý následovatel „The Mummy’s Hand“, který pokračoval v zobrazení činů mumie Kharise, nyní zahranou Lonem Chaneyem Jr.

První film párující horrorové postavy z odlišných filmů se objevil roku 1943 se snímkem „Frankenstein Meets the Wolf Man“, ve kterém si zahrál Lon Chaney Jr. jako titulární vlkodlak a Bela Lugosi v roli Frankensteina.

„The Mummy’s Ghost“ a „The Mummy’s Curse“, jež byly oba vydáni v roce 1944, navazovaly na děj mumie Kharise, s Lonem Chaneyem Jr. obsazeným v obou snímcích.

Další párující film se objevil téhož roku, nazvaný „House of Frankenstein“. Tento veselejší snímek obsadil Glenna Strange do role Frankensteinova monstra, Johna Carradineho do role Draculy a Chaneyeho Jr. jako vlkodlaka. Tyto tři postavy zde potkávají šíleného vědce (zahraného Borisem Karloffem). Následujícího roku se tyto tři postavy opětně setkávají v podání těch stejných herců ve filmu „House of Dracula“, kde opět potkávají bláznivého vědce, ovšem tentokrát v podání Onslowa Stevense.

Frankensteinovo monstrum (Glenn Strange), vlkodlak (Chaney Jr.) a Dracula (nyní zahraný původním představitelem Draculy Bela Lugosim) se setkávají potřetí v ještě větším nesmyslu roku 1948, tentokrát ovšem s komedianty Budem Abbotem a Louem Costellou v snímku „Abbott and Costello Meet Frankenstein“, který také zahrnoval Vincenta Price, který zde propůjčil svůj hlas postavě neviditelného může. Ironicky a chtě nechtě vůči jejich ostatním horrorovým rolím, právě tento film pravděpodobně udělal z Glenna Strange a Chaneyho Jr. nezapomenutelné v jejich rolích vlkodlaka a Frankensteinova monstra.

Další tehdejší horrorová ikona, Boris Karloff, se také potkal s Abbottem a Costellem v roce 1949 pro ještě humornější horrorové šílenství ve filmu „Abbott and Costello Meet the Killer Boris Karloff“, ačkoliv tohle byla spíše satirická detektivka, než horrorový snímek.

SCI-FI, BÉČKA

(1950 – 1960)

Zatímco čtyřicátá léta spatřila zrození horrorových komedií, padesátá léta nám zase představila sci-fi horrory. Většina těchto filmů byla nízkorozpočtová černobílá béčka, která předcházela tomu hlavnímu „barevnému“ zahrnutí, avšak mnoho těcho B-filmů stále v pozdějších letech dosáhlo označení KULT. Nicméně, oblíbenost mainstreamových horrorů se ke konci této dekády vrátila ve velkém, jelikož Hammer Film Studios obrátili své produkce směrem k horrorovému marketu s ohromnými výsledky!

První význačná kombinace horroru a sci-fi přišla roku 1951 s filmem „The Thing From Another Planet“ (TheThing), který je o skupině lidí na výzkumné arktické stanici, kteří naleznou v ledu pohřbené mimozemské tělo. Po roztání tohoto ledu zjišťují, že tato bytost je stále hodně živá a nepřátelská.

„The Day The Earth Stood Still“, vydán téhož roku, byl jedním z prvních příkladů boje proti vetřelčí invazi. Toto téma bylo uchopeno znovu v „The War Of The Worlds“ z roku 1953, který byl jedním z prvních barevných snímků. Tento film byl založen na novele H. G. Wellse.

“House Of Wax“, který byl také vydán toho roku, byl jeden z mála pozoruhodných oddaných snímků této dekády. Nejen, že nám poskytl svěží pauzu od převážně sci-fi orientovaných filmů vydaných toho období, byl to ale také jeden z prvních filmů natočených ve 3D. Mimo to tento snímek udělal z Vincenta Price horrorovou hvězdu.
“Them!“, což se objevilo roku 1954, byl jeden z mnoha příkladů sci-fi horrorů ovlivněných nukleární hrozbou uloženou Kubánskou raketovou krizí. Tento film vypráví příběh obřích, radiací splozených, mravenců pobíhajících po Arizonských pouštích.

“Tarantula“ z roku 1955, která je o obrovském pavoukovi terorizujícím malé pouštní komunity, se držela tématu mutující a znepřátelující přírody, s Clintem Eastwoodem v roli pilotského kapitána, který pavouka zničí s příchodem klimaxu filmu.

Ovšem rok 1956 spatřil ten nejdůležitější snímek této éry. Zatímco Americkému obecenstvu vstávaly všechny možné chlupy z napadajících mimozemšťanů a přerostlé děsivé havěti, Britská společnost Hammer Studios vydala svou vlastní verzi Frankensteina nazvanou „The Curse Of Frankenstein“. Popularita tohoto filmu vystřelila Hammer Studios do mainstreamové oblíbenosti a vedla k oživení zájmu o oddané horrorové filmy. Také nám tímto filmem vznikly další hvězdy – Peter Cushing a Christopher Lee.

Hammer Studios následovali úspěch jejich Frankensteina a roku 1958 vydali jejich verzi Drákuly, „Dracula“, ve kterém opět zazářili Cushing a Lee v příslušných rolích Van Helsinga a titulárního zloducha. Zároveň se toho roku objevil sequel jejich Frankensteina nazvaný „The Revenge Of Frankenstein“, ve kterém Cushing vytváří zcela nové monstrum zahrané Michaelem Gwynnem.

Steve McQueen se téhož roku musel poprat s titulární příšerkou ve filmu „The Blob“, což bylo posledním význačným sci-fi horrorem této dekády. Následujícího roku 1959 Hammer Studios vydali jejich vlastní verzi „The Mummy“, ve které opět zazářil Peter Cushing, s Christopherem Lee hrající onu mumii. Sám Lee tuto roli popsal jako “tu nejvíc vyčerpávající roli, kterou kdy hrál”.

PSYCHA A ZOMBÍCI

(1960 – 1970)

Tato éra zaznamenala pokračování popularity filmů od Hammer Film Studios, opakující takřka stejný úspěch, který sklidili Universal Pictures během třicátých a čtyřicátých let, ačkoliv pocty za nejvlivnější žánrovky této dekády šli Alfredu Hitchcockovi a Georgovi Romerovi…

TEN nejvýznamější horrorový film všech dob vyšel ve Spojených Státech roku 1960 a byla jim, jak dobře všichni víme, ta neslavná adaptace novely Roberta Blocha „Psycho“ režírována Alfredem Hitchcockem. Tohle byla naprostá pecka, která již navždy změnila samotnou náturu způsobu, jakým se horrorové filmy tvořily. Dodnes tento snímek inspiruje a stále se používá jako vzorová práce pro nespočet moderních horrorových snímků.

HFS téhož roku vydali „The Brides of Dracula“, což bylo více méně pokračování jejich dřívějšího titulu s Draculou, společně s jejich prvním vlkodlačím kouskem „The Curse of The Werewolf“, ve kterém si zahrál Oliver Reed. Obě tyto díla sklidila úspěch, ovšem jejich adaptace Jekylla a Hyda nazvaná „The Two Faces of Dr. Jekyll“ byla z peněžního hlediska nemalé selhání.

Tentýž rok rovněž přinesl dva kontroverzní filmy – „Peeping Tom“, což je snímek o sériovém vrahovi, který si rád natáčí výrazy svých obětí, když je zabíjí, a také jsme mohli sledovat skupinu děsivých dětiček získavajících moc nad malou anglickou vesničkou Midwich ve filmu „The Village of The Damned“, jenž je založen na knižní předloze „The Midwich Cuckoo’s“.

Hammer Films vydali roku 1962 snímek „Maniac“ (neplést si se stejnojmenným slasherem z roku 1980), což byl jeden z mnoha filmů přímo inspirovaných Psychem, které vyšli té doby. Nicméně, jejich remake „Phantom of The Opera“, který vyšel stejného roku a obsadil do hl. role Herberta Loma, byl dalším finančním fiaskem.

Ještě více strašidelných ratolestí si užívalo zmrzačujících radovánek ve filmu „The Children of The Damned“1963, jenž je pokračováním filmu Village of the Damned. Hammer Films vydali téhož roku „The Curse of The Mummy’s Tomb“, což je pouze titulárně pokračování jejich prvního snímku o mumií. Další, pouze titulárně pokračující, film byl „Evil of Frankenstein“ vydán v roce 1964, který se stal velkým zklamáním pro fanoušky originálu. Ačkoliv se vrátil Peter Cushing v roli doktora Frankensteina, začalo to nanovo s novým monstrem (Kiwi Kingston) místo toho, aby to následovalo původní děj. roku

Roku 1966 Hammer Films konečně vyprodukovali řádné pokračování jejich originálního Draculy s filmem „Dracula: Prince of Darkness“, ve kterém se vrátil Christopher Lee v roli hraběte. Téhož roku také vydali jejich první zombieárnu nazvanou „Plague of The Zombies“, zajímavý, ačkoli pochybný film o cínovém dolu v Cornwallu, kterému „šéfuje“ místní statkář, kterému dělá radost procvičování voodoo v jeho volném čase, takže může použít zombíky jako sloužící dříče. Taky nám tohoto roku doručili „The Mummy’s Shroud“„Frankenstein Created Woman“, což byly další přídavky do jejich sérií. a

1968 byl rok, kdy vyšel další velice vlivný horror, jmenovitě Romerova klasika „Night of The Living Dead“. Navzdory nízkému rozpočtu a vytvoření za použití staré černobílé stopáže, tento film se stal brzy extrémně populárním a úspěšně otevřel zcela nový subžánr ve světě horrorového filmu.

Hammer Films vydali další doplňky jejich sérií, „Frankenstein Must Be Destroyed“ a „Taste The Blood of Dracula“. Ani jeden z těchto snímků nedosáhl stejného úspěchu, jako téhož roku vydaný „The Devil Rides Out“, jenž se mimo jiné stal i jedním z jejich nejúspěšnějších filmů vůbec!

ZROZENÍ SLASHERU

(1970 – 1980)

Začátek této dekády spatřil několik dalších doplňků od Hammer Films do jejich sérií, čímž si pomalu pod sebou kopali vlastní hrob, když jejich popularita konečně dala prostor těm více průkopníckým novým stylům horrorových filmů, které se měli objevit později v tomto období. Tato éra byla význačná taky z toho důvodu, že nám představila úplně nový druh horroru – „Slasher“…

Roku 1970 Hammer Films vydali „Countess Dracula“, jenž byl založen na skutečném příběhu o hraběnce Elizabeth Bathory, dále „I, Monster“, opět obsazující Cushinga a Leeho do hlavních rolí, a „The Vampire Lovers“ a „Lust for a Vampire“, jež byly dvě romantické upířiny. Jejich oblíbenost nicméně začala vyprchávat společně s vydáním filmů „The Scars of Dracula“ a „The Horror of Frankenstein“ – tyto dva snímky byly označeny za ty nejhorší filmy, které kdy Hammer Films udělalo.

Hammer Films každopádně pokračovali a vydali další mumii nazvanou „Blood From The Mummy’s Tomb“ v roce 1971 a poté téhož roku černou komedii „Dr. Jekyll and Sister Hyde“ a posléze snímek inspirovaný Jackem Rozparovačem „Hands of The Ripper“. Po těchto následoval děsivý „Dracula: AD 1972“, což byl jejich pokus o zmodernizování originálního příběhu do titulárního roku 1972. Ten nejvýznačnější titul toho roku byl nízkorozpočtový exploatační počin Wesa Cravena a Seana Cunninghama „Last House on The Left“, který je důležitý vlastně jen pro představení fráze „jen si říkej, že je to jenom film…je to jenom film…“

Nicméně, byl to rok 1973, který nám přinesl ten notoricky nejznámější horrorový film všech dob, jmenovitě „The Exorcist“ od režiséra Williama Freidkina, jenž byl založen na novele Williama Petera Blattyho. Kontroverze, kterou tento snímek vyvolal mezi náboženskými komunitami, mu zajistila finanční veleúspěch a nejen to – brzy se tento film také stal tím nejúspěšnějším komerčním horrorem všech dob.

V roce 1974 vyšel další průkopnícký a kontroverzní film, a sice „The Texas Chainsaw Massacre“ režiséra Toba Hoopera. Film byl považován jako na svou dobu docela šokující a až do roku 1999 byl ve Velké Británii dokonce zakázaný. Možná proto se stal prototypem pro mnoho slasherů, které se brzy měly objevit. Výsledkem jeho proslulosti je také fakt, že jeho hlavní charakter, Leatherface, se brzy stala klasickou horrorovou postavou.

Mezitím vydal Mel Brooks svůj veselý horrorový žertík nazvaný „The Young Frankenstein“ obsazující Gene Wildera do hlavní role. Toto byl hanopis filmů od Universal Pictures v třicátých a čtyřicátých letech.

Rok 1975 a mainstreamový režisér Steven Spielberg se odvážil vstoupit do světa horroru s filmem „Jaws“, o obrovském žralokovi terorizujícím jedno pobřežní město. Následujícího roku 1976 přišla první adaptace novely Stephena Kinga, a sice „Carrie“, ve které si zahrála Sissy Spaceck. Brzy měly následovat další a další Kingové adaptace!

V roce 1977, zatímco všichni ostatní slintali nad Star Wars, Draculin mazlíček a jeden z jeho služebníků byli vzkřísení ve filmu „Zoltan: Hound of Dracula“, ve kterém se tito dva pokoušeli nalézt momentální Draculovy potomky, aby jej mohli změnit v upíra. Tentýž rok taky přinesl snad nejhorší pokračování existence lidstva, jmenovině „Exorcist 2: The Heretic“ Johna Boormana, jenž od prvního filmu nejen strašně odlehčil, ale také měl ten nejzměrnější děj.

Následujícího roku 1978 vyšlo pokračování „Jaws 2“ s dalším obrovským žralokem hrozícím nebezpečí dalšímu pobřežnímu městečku, a také vyšla úsměvná a levná „kopie“ Jaws nazvaná „Piranha“, kde geneticky zmutovaná vražedná rybička vyráží na běsnění do jednoho horského turistického střediska.

Dalšího roku 1979 vydal Romero „Dawn of The Dead“, což bylo více méně pokračování Night of The Living Dead. Tento snímek byl graficky dokonce nadměrnější a násilnější, než první díl, a dosáhl velkého úspěchu. Nejdůležitější událost tohoto roku ale bylo, když John Carpenter vydal „Halloween“, jeden z prvních slasherů následujících The Texas Chainsaw Massacre. Posléze se tento film stal tím nejúspěšnějším nezávislým horrorem všech dob, z Jamie Lee Curtis udělal hvězdu a zabijáka, Michaela Myerse, udělal další klasickou horrorovou postavou. Mimo to je to také snímek, ve kterém nás Donald Pleasance poctil svým nejvíce nezapomenutelným výkonem v roli doktora Loomise.

Na plátno se téhož roku taky vrátili upíři, a sice ve filmu „Salem’s Lot“, jenž byla další adaptací novely Stephena Kinga. Velkého comebacku se taky dočkalo sci-fi, tentokrát s filmem „Alien“ zrežírovaným Ridleym Scottem. V tomto filmu zazářila Sigourney Weaver a stala se instantní ikonou mezi sci-fi i horrorovými fanoušky. Toho samého roku nám taky byla představena nová postava zvaná „Tall Man“ v nízkorozpočtovém snímku „Phantasm“, jenž se v USA stal kultovní záležitostí.

MODERNÍ HORROR ZAČÍNÁ

(1980 – 1990)

Slashery až extrémně převládaly v této éře. Stejně tak na tom byly nekončící vlákna pokračování a kopií. Nicméně, na začátku této dekády byly nízkorozpočtové vykořisťováky ještě stále běžnou záležitostí…

„Friday the 13th“ vydán v roce 1980 byl jeden z prvích komerčních slasherů následujících úspěch Halloweenu. Děj o nenápadném lovci chytajícím teenagery byl v mnoha směrech podobný, ale stále se mu podařilo rozlišit se svým grafickým zhýralstvím a zasadit nový standard, podle kterého se budoucí vykořisťováky měly řídit.

Tentýž rok také spatřil vydání filmu „Zombie Flesh-Eaters“ od Lucio Fulciho, což byl pokus o vydělání na úspěchu Dawn of the Dead. Následujícího roku 1981 se objevila nízkorozpočtová kopie Friday the 13th nazvaná „The Burning“, jejíž speciální efekty byly dokonce od toho samého chlápka (dnes již legendárního Toma Saviniho). Tento film je významný především z toho důvodu, že úspěšně odstartoval filmové studio Mirimax.

Téhož roku následovalo více násilí, krve a masakrování s vydáním snímku „Maniac“ od Williama Lustiga, který obsadil dřívější „bondovskou“ dívku Caroline Munroe. Toto byl další nízkorozpočtový krvák, jehož kosmetických dodělávek se opět ujal Tom Savini. I vlkodlaci opět vztyčili své ošklivé hlavy v ohromně úspěšném filmu „The Howling“, který byl o malém venkovním útočišti obývaném vlkodlaky, a dále v černé komedii „An American Werewolf in London“, ve které jeden Americký turista terorizuje obyvatelé moderního Londýna poté, co je kousnutý vlkodlakem.

Michael Myers opět vyrazil na lov v Carpenterovém „Halloween 2“, který byl přímým pokračováním prvního dílu, zatímco James Cameron vytvořil svůj režisérský debut s nízkorozpočtovým pokračováním „Piranha 2: Flying Killers“, s Lancem Henricksenem bojujícím se zmutovanými piraňemi, které byly zkříženy se sumcem i letounem, produkující tak vražedné rybky, které mohou létat (věřte mi, je to horší, než jak to zní). Tohoto roku byla také adaptována další Kingova novela, a sice „The Shining“, režírována Stanleym Kubrickem, který do své adaptace obsadil Jacka Nicholsona.

Roku 1982 vyšel „Friday the 13th part 2“ a také spojili síly Tobe Hooper a Steven Spielberg, aby vznikla duchařina „Poltergeist“. „The Evil Dead“ také vyšel toho roku, brajíc si inspiraci od Night of The Living Dead a The Exorcist, když skupinka mládeže zaleze do lesní chaty a vyvolá pár zlých zombíků a duchů čtením z jedné starodávné knihy. Tento nízkorozpočtový snímek se okamžitě stal kultovním hitem.

1983 také spatřil morální paniku zasahující břehy Velké Británie, jelikož toho roku bylo náhle zjištěno, že nebyly žádné zákony řídící vydání filmů na videopásky, a tak začaly malé distributorské společnosti plnit police všemi druhy nízkorozpočtových horrorů, ze kterých dříve bylo mnoho snímků zakázáno v kinech. Na to vláda zareagovala tím, že sestavila seznamy filmů, které chtěla žalovat a zakázat, než se konečně zakázal obchod s filmy bez certifikátu a než se zrealizovala pečlivá cenzura. Stalo se tak roku 1984.

Významné filmy toho roku byly „A Company of Wolves“, jenž byla kolekce vlkodlačích historek, a vysoce úspěšná horrorová komedie „Ghostbusters“. „Friday the 13th part 4: The Final Chapter“ byl také vydán tohoto roku, měl ovšem hodně daleko k poslednímu dílu této série, a také se poprvé objevil démon snů Freddy Kruger ve filmu „A Nightmare On Elm Street“ režírovaným Wesem Cravenem, ve kterém si onoho démona zahrál horrorový veterán Robert Englund.

Téhož roku taky vyšel další ohromně úspěšný sci-fi horrorový snímek, a sice „The Terminator“ od Jamese Camerona, obsazující Arnolda Schwarzeneggera.

Zombie masakr se znovu objevil v roce 1985 s vydáním Romerového „Day of The Dead“, třetího filmu v jeho sérii o živých mrtvých, ačkoliv tento snímek nedosáhl stejného úspěchu, jako jeho dvě předešlé zombieárny. „Return of the Living Dead“ od Dana O’Bannona, který prakticky okopíroval Romerovy kousky a zmixoval grafické zhýralství s bláznívým humorem, sklízející mnohem větší úspěch a tak se stal obrovským kultem. To samé se povedlo snímku „Re-Animator“, což byla tak nějak moderní, krvavá verze Frankensteina okořeněná černým humorem a obsahující zombíky.

Také vyšel „Friday the 13th part 5: A New Beginning“, když se jeho tvůrci rozhodli, že čtvrtá část vydělala až moc peněz na to, aby jí sérii uzavřeli, a pak „A Nightmare On Elm Street Part 2: Freddy’s Revenge“, ve kterém se Freddy vrací, aby zabil dalších pár teenagerů. Ke konci roku se na plátně objevili další vlkodlaci v Kingovém „Silver Bullet“.

Roku 1986 zazářil Jeff Goldblum ve snímku „The Fly“, což byl remake originálu z padesátých let od Davida Cronenberga, zatímco se zpěvák Grace Jones objevil v upířině „Vamp“. Také vyšlo několik pokračování, začínaje filmem „Psycho 3“, opětně obsazující Anthonyho Perkinse, „Phantasm 2“, který navzdory tomu, že byl natočen nějakých 9 let po prvním dílu, přímo pokračoval v příběhu jedničky. Pak příšel zklamavající „Poltergeist 2“, ve kterém si zahrála většina z obsazení jedinčky, a poté děsivý „Howling 2“ s Christopherem Lee, který posléze sám pravil „čím méně je toho řečeno o mé roli v tom filmu, tím lépe“.

Světu zavládly stroje v Kingovém „Maximum Overdrive“, a také se z hrobu vrátil Jason ve filmu „Friday the 13th Part 6: Jason Lives“. Leatherface učinil návrat v Hooperovém „The Texas Chainsaw Massacre Part 2“, jenž byla spíše hloupá horrorová komedie a nebyla ani zdaleka tak dobrá, jako originál. Nicméně, vůbec největším snímkem tohoto roku byl nepochybně Cameronův hit „Aliens“, pokračování filmu Alien od Ridleyho Scotta, které opět obsadilo Sigourney Weaver společně s podpůrným obsazením z filmu Terminator.

Horrorová komedie „The Monster Squad“ vydaná roku 1987 byla jistým křížencem Ghostbusters a The Goonies, a stala se pravděpodobně úmyslným pokusem vytřískat kapitál z nich obou. Tento snímek byl spíše filmem pro děti, ačkoliv měl své humorné chvilky, během kterých skupinka mládenců bojují s klasickými horrorovými monstry jako s Draculou, Frankensteinovým monstrem (Tom Noonan), vlkodlakem a mumií.

Sam Raimi vydal „Evil Dead 2“ tohoto roku. Částečně pokračování, částečně pouze předělávka jeho originálního Evil Dead. Také vyšla upířina „Near Dark“, obsazující něco málo z podpůrného obsazení Aliens. Taky se opět vrátil Freddy Kruger ve filmu „A Nightmare On Elm Street Part 3: Dream Warriors“, opět obsahující Roberta Englunda, a také nám zadivočel další obří žralok v hrozném „Jaws 4: The Revenge“, který obsadil Michaela Caina.

Nicméně, bez pochyb nejdiskutovanějí film této celé dekády byl „Hellraiser“, což byla adaptace novely Clive Barkera. Tento snímek byl znatelný svým nadměrným obsahem krve a všeobecného násilí, a svou groteskní ústřední postavou zvanou Pinhead, zahranou Britským hercem Dougem Bradleym, jehož postava se brzy připsala do seznamu moderních populárních horrorových monster. Dalším význačným horrorem, který se toho roku ukázal, byl sci-fi snímek „Predator“, ve kterém mimozemský lovec bojoval s Arniem v džunglích Jižní Ameriky.

Rok 1988 spatřil více pokračování oplývajícími Jasonem, Freddym, Pinheadem, Michaelem Myersem a několika dalšími, počínaje filmem „Friday the 13th Part 7: The New Blood“, ve kterém kaskadér Kane Hodder převzal roli Jasona a prohlásil ji za svou vlastní s tím, že v každém předešlém dílu jej hrál někdo jiný, „A Nightmare On Elm Street Part 4: The Dream Master“, opět s Robertem Englundem, „Hellbound: Hellraiser 2“, s Dougem Bradleym v roli Pinheada a také se nám dostavilo více duchařských zjevení v nesmyslném „Poltergeist 3“. Nejznatelnější film byl však „Halloween 4: The Return of Michael Myers“, který ignoroval zvrat třetího dílu a směle navázal na děj originálního Halloweenu po deseti letech, opětně obsazující Donalda Pleasance do role doktora Loomise.

Také byly vytvořeny dvě zcela nové horrorové postavy tohoto roku, s představením ďábelské panenky Chuckyho v „Child’s Play“, které propůjčila svůj hlas kultovní horrorová hvězda Brad Douriff. Poté se bývalý polda přeměnil v psycho zombie Matta Cordella (Robert Z’Dar) v méně pamatovatelném, nízkorozpočtovém snímku „Maniac Cop“ od Williama Lustiga, který přinesl vítanou pauzu od toho nekonečného návalu pokračování.

V roce 1989 přišlo několik dalších pokračování, s extrémně hloupým „A Nightmare On Elm Street Part 5: The Dream Child“, bezvýrazným „Halloween 5: The Revenge of Michael Myers“, strašidelnou fraškou „Friday the 13th Part 8: Jasnon Takes Manhattan“ a nízkorozpočtovým „Amityville 4: The Evil Escapes“. Také vyšel „Ghostbusters 2“, což bylo jedno z nejlepších pokračování této dekády.

VŘÍSKEJTE, DOKUD SE VÁM TO NEZALÍBÍ

(1990 – 2000)

Začátek této éry spatřil prolongaci nekonečného návalu pokračování, který převládal v 80. letech. V tomto období vyšlo velmi málo význačných originálních filmů a ještě méně hodnotných pokračování. Zájem o horrory rozsáhle vymřel. Ke konci této dekády však tento žánr spatřil obrovský návrat následovaný vydáním filmu, který se prokázal jako absolutní „Vřískot“.

„Arachnophobia“ z roku 1990 byl jeden z mála originálních filmů toho roku, ve kterém Jeff Daniels bojuje s vysoce jedovatými pavouky v jednom malém venkovském městečku. Další filmy téhož roku se sestávaly z dalších tupých pokračováních Chuckyho, Leatherface, doktora Westa a dokonce i Normana Batese v „Child’s Play 2“, „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre 3“, „Re-Animator 2“ a „Psycho 4: The Beginning“. Taky se vrátil zombie polda Matt Cordell v „Maniac Cop 2“, ve kterém se postaví Robertu Davi. Ale trochu pozitivněji, „Graveyard Shift“ byl vítaný přídavek do řady adaptací Stephena Kinga.

1991 spatřil vydání extrémně úspěšného horrorového thrilleru „The Silence of The Lambs“, jenž byl natočen podle knihy Thomase Harrise a obsadil Anthonyho Hopkinse do role psychopatického psychologa, doktora Lectora. Tentýž rok přinesl ještě remake filmu „Cape Fear“ s Robertem DeNirem a Nickem Nolte, a ještě „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“, což měl být poslední film z Elm Street.

Ještě jednou se taky vrátil Chucky ve filmu „Child’s Play 3“, což bylo ještě ubožejší pokračování, než dvojka, a také se vrátil predátor, tentokrát k bitvě s Dannym Gloverem, a sice v méně pamatovatelném „Predator 2“.

Jeden z největších horrorových filmů roku 1992 byl remake jedné horrorové staré klasiky; řeč je o „Bram Stokers Dracula“, který byl režírován Francisem Fordem Coppolou a který obsadil Garyho Oldmana jako hraběte. Zanedlouho se tento snímek stal zatím nejúspěšnější adaptací této konkrétní novely. Největší peckou této celé dekády však byl Cameronův „Terminator 2: Judgement Day“, který již ovšem měl k horroru přes příliš daleko.

Následovalo třetí, lehce hanebné pokračování Aliena, „Alien 3“, který byl prohlášen za nejhorší díl ságy. Tohoto roku taky přišel na scénu zcela nový horrorový charakter, s adaptací novely Clive Barkera Forbidden, která byla zfilmována jako „Candyman“, se záhadným Tonym Toddem v titulní roli zabijáka s hákem místo ruky.

Pinhead učinil další návrat v „Hellraiser 3: Hell on Earth“, a Wes Craven vydal svůj „The People Under The Stairs“, od Nightmare On Elm Street jeho nejúspěšnější snímek. Další filmy tohoto roku, které stojí za zmínku, jsou nízkorozpočtový „Maniac Cop 3: Badge Of Silence“, který opět obsadil Roberta Davi a Roberta Z’Dara, a další nesmyslné pokračování „Amityville 1992: It’s About Time“.

George Romero vydal svůj plně barevný moderní remake „Night Of The Living Dead“ roku 1993, aby koincidoval s dvacátým pátým výročím originálu (tento film se v Americe hrál již v roce 1990), ale dosáhl pouze okrajového úspěchu. Max Von-Sydow si zahrál ďábelského maloobchodníka v Kingově „Needful Things“, Sam Raimi vydal třetí dílo ve své Evil Dead sérii nazvanou „Army of Darkness: The Medievil Dead“, a Jason byl konečně uložen k odpočinku v „Jason Goes To Hell: The Final Friday“ (i když možná že ne, vzhledem k tomu, že to říkali i ve čtvrtém dílu).

Na další frontě pokračování jsme měli zklamavající „Return of The Living Dead 3“, a podobně tupý „Amityville: A New Generation“. Jediným znatelným originálním filmem tohoto roku byl „The Crow“, který byl natočen podle slavného Amerického komiksu. Tomuto filmu se dostalo nepříznivé reklamě poté, co byla hlavní hvězda, Brandon Lee, zabita při natáčení jedné scény blízko konci filmu.

V roce 1994 vydal Kenneth Branagh jeho vlastní adaptaci „Mary Shelly’s Frankenstein“, doufajíc ve vytřískání kapitálu na úspěchu Draculy z roku 1992. Branagh tento film režíroval, ale také v něm hrál. Francis Ford Coppola

pomáhal při produkci tohoto filmu a kritikou uznávaný herec Robert DeNiro zde zazářil v roli monstra. Bohužel, z finančního hlediska tento snímek selhal.

Wes Craven se téhož roku vrátil na Elm Street společně s Robertem Englundem a Heather Langenkampovou, kteří oba hráli i v prvním dílu, aby dorazil Freddyho Krugera svým vlastním způsobem ve filmu „Wes Craven’s New Nightmare“, který zasadil originální zápletce nový zvrat. Další horrorová postava učinila méně pamatovatelný návrat v strašném „Texas Chainsaw Massacre 4: The Next Generation“, a Tall Man se vrátil se svými vražednými koulemi ve filmu „Phantasm 3“. I Candyman se vrátil následujícího roku 1995 ve filmu „Candyman 2: Farewell To The Flesh“, a John Carpenter vystrčil růžky se svým remakem „Village of The Damned“, který přestěhoval městečko Midwich z venkovské Anglie na Americké zemědělské půdy.

Nejvýznačnější snímek této dekády však příšel v roce 1996. Tento film nám dal oddech od zdánlivě nekončících návalů video pokračování a a jiných ubohých vydáních. Mluvím o filmu „Scream“, režírován Wesem Cravenem. Ten film se stal senzačním úspěchem bytím vážným horrorem, zatímco zesměšňoval jiné klasické moderní horrory a všechno to klišé, pro které jsou slavné. Tento film vedl k oživení zájmu o horror, přínášejíc tak tento žánr (zvláště slasher) zpátky do mainstreamové popularity a produkujíc nespočet imitací.

Toho samého roku se opět objevil Michael Myers v zklamavajícím „Halloween 6: The Curse of Michael Myers“, který bohužel byl také posledním filmem, který veterán Donald Pleasance udělal před svou smrtí. Tento film byl postupně přeupravován na své vydání, aby se změnily určité body děje; obzvláště konec byl úplně odlišný od toho původně natočeného.

Pinhead se taky vrátil ve filmu „Hellraiser 4: Bloodline“, který, jak už mnoho jiných pokračování předtím, byl ohlášen jako poslední díl série. Z hrobky se také vrátil další anděl pomsty, a sice v bezvýrazném „The Crow 2: City of Angels“, a George Clooney s Quentinem Tarantinem bojovali s upíry ve velmi úspěšném, ale vysloveně bizarním „From Dusk Till Dawn“. Taky byla zadaptována další Kingova novela ve filmu „Thinner“, obsazující Roberta Burkera.

Film „I Know What You Did Last Summer“, vydán roku 1997, byl jeden z prvních v dlouhé linii horrorů inspirovaných filmem Scream, ale dokonce byl napsán stejnou osobou, kevinem Williamsonem. „Wishmaster“ byl další humornější horror, jenž se soustředil na zlou mytickou postavu, jmenovitě Djinna (džina z lampy). Ačkoliv byl jen mírně úspěšný, tento film se stal znatelným pro obsažení horrorových postav jakožto hostů; Roberta Englunda, Tonyho Todda a Kane Hoddera. Wes Craven taky následoval úspěch Scream tohoto roku a vydal „Scream 2“, který se řídil stejným vzorcem, jako první díl.

Mezitím přišlo čtvrté pokračování Alien „Alien 4: Resurrection“, které bylo prokázale lepší, než trojka, a poté následovalo více mimozemských kousků s velmi násilným, humorným a šokujícím „Starship Troopers“ od Paula Verehovena, ve kterém lidsto bojovalo s obřími brouky.

Rok 1998 spatřil dva význačné snímky. Prvním z nich je plně barevná předělávka „Psycho“, režírovaná Gusem Vanem Santem, která získala smíšené reakce od kritiků a fanoušků originálu. Ten druhý je v pořadí sedmý díl v Halloweenské sérii, „Halloween H20: 20 Years Later“, který se vrátil k ději originálu a (většinou) přeskočil všechny ty nesmysly nahromaděné po díle čtrvtém. Režírován Stevem Minerem, tento film obsahoval návrat Jamie Lee Curtis, hrajíc svou původní roli Laurie Strode a na rozdíl od předešlých pokračováních, tento snímek byl až halasně úspěšný. „The Faculty“ byl další vřískotovský horror o teenagerech, vztahující se k mimozemským učitelům unášejících žáky. Poté přišel čtvrtý Phantasm nazvaný „Phantasm 4: Oblivion“.

Během roku 1999 se objevila další pokračování, když se vrátil Chucky s filmem „Bride of Chucky“, který se rovněž svým způsobem podobal Vřískotu. Na Jennifer Love Hewitt čekalo více trablí v „I Still Know What You Did Last Summer“, a také přišlo trochu více nadpozemského divočení v extrémně ubohé „The Rage: Carrie 2“.

Další filmy téhož roku zahrnovaly návrat upírů v Carpenterovém „Vampires“, a stejně tak i vražedných žraloků v Harlinovém „Deep Blue Sea“. Klasický horrorový snímek „The Mummy“ byl tohoto roku předělán jako zvláštními efekty přeplněný akční film, stejně jako byl strašlivý remake „The Haunting“, ale nejdiskutovanějším filmem tohoto roku se stal nízkorozpočtový „The Blair Witch Project“, který udělil zcela nový směr.

Poslední film minulého tisíciletí byl vhodně pojmenovaný „End of Days“, ve kterém se Satan (Gabriel Byrne) vrací na Zemi na Silvestra 1999, aby si vybral svou nevěstu, přičemž jsou jeho plány zmařeny (nikým jiným, než) akčním hrdinou, Arnoldem Schwarzeneggerem (no, kým jiným?).

Pár slov na závěr…

Jaká nás asi čeká horrorová budoucnost nyní, když již 9 let stojíme v novém tisíciletí? To nikdo neví, nicméně s klidným srdcem mohu tvrdit (přinejmenším sám sobě), že dokud nás budou horrorové filmy napínat a dokud budou apelovat našim temnějším stránkám, vždycky se najde masivní kolekce kvalitních snímků, které nám poskytnou strach ve tmě…

Zvláštní poděkování…

A abych nezapomněl, jedné osobě ještě dlužím zvláštní poděkování, a sice Prasoidovi, který jako jediný aktivně projevil zájem o existenci tohoto článku prakticky ihned poté, co jsem oznámil jeho přípravy, a dokonce se i nabídl, že rád pomůže (byť možná jen málo). Každopádně, jeho pomoc jsem uvítal a přijal, a ačkoliv i poté jsem byl na delších vážkách, zda-li tento článek dopsat nebo nikoliv, toto poděkování mu zkrátka dlužím, takže dík Prasoide.

 

Zdroj: angelfire.com (A History of Horror)

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

15 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    desdemoona 2 května 2013 v 12:44

    Ty ódy v komentářích úplně nechápu.
    Článek je snůška amatérských blábolů, navíc v naprosto neúnosné délce, proč jsi to nenahrával po částech?
    Při rozkliknutí zdroje to navíc skoro vypadá, žes to jen šikovně přeložil – pak ale nechápu, jak si můžeš dovolit to neuvést.
    Vidíme soubor neumělých minirecenziček, které si chladí žáhu na jasných a očividných propadácích, ale které něřeknou ani slovo proti stejně uznávaným kultovním trhákům a to je špatně. Kdybys napsal jen jmenný seznam, udělal bys líp.

    DEVIL

Nový komentář