Hellraiser v kostce (aneb od Barkera k Barkerovi)


Na počátku byl netradiční nápad v hlavě jednoho neznámého spisovatele. Z hlavy putoval na papír a posléze z papíru na filmová plátna. Stala se z něj zanedlouho kultovní záležitost a jeden z pilířů hororového žánru. Ten nápad zněl Hellraiser a jeho autor se jmenuje Clive Barker. U něj to všechno začalo a u něj to rovněž prozatím končí. Vydejme se nyní na malý exkurz do historie filmu a pohleďme na Hellraisera jako celek se všemi jeho klady i zápory.

O čem je Hellraiser

Ústřední myšlenkou díla zvaného Hellraiser je existence jiného světa, kde rozkoš dosahuje nepředstavitelných výšin. Zajišťují ji tvorové zvaní cenobiti, náležející k tzv. Řádu řezné rány. Portálem a zároveň propustkou do této jiné dimenze je zvláštní hlavolam ve tvaru kostky. Je to zapeklitá skládačka, kterou dokáže vyluštit jen ten, kdo je pro takový počin vyvolený na základě svých vášní, tužeb, nezřízeného způsobu života, zkrátka zkaženosti. Čas od času vyluští hlavolam i podstatně čistší duše. Nic to však nemění na skutečnosti, že pokud se jednou kostka otevře, objeví se cenobiti a hodlají odvést nešťastníka s sebou. Něco za něco. „Vy jste otevřela kostku, my jsme přišli.“ říká Pinhead, jeden z cenobitů.

Co to znamená? Nic menšího, než že se skutečně podíváte jinam. Legenda kolem L´Merchantovy hračky slibuje nekonečnou rozkoš. Každý se nechá zlákat touto příjemnou vidinou, ovšem již při prvním setkání s průvodci po druhé straně očekávání příjemných věcí mizí. Vaše smysly začnou být mnohonásobně citlivější, tak moc, že nevydržíte poslouchat ani ticho a cítíte doslova pohyb molekul vzduchu. To samo o sobě může být příjemné, protože vám to dává něco, co jste ještě nezažili, nový rozměr, nové prožitky, silné a nezapomenutelné, jimž se nic nevyrovná. Dokáže to však i patřičně vyděsit, když zjistíte, že je to jen předehra k sadistickým hrátkám, jimž budete cenobitům sloužit. Navždy. Kostka je totiž bránou do pekla pro ty, co se nespokojili se svým světem. „Roztrháme vaši duši na kusy.“ je Pinheadův slib, který můžete brát smrtelně vážně.

Skutečně. Cenobiti jsou stvoření nejrůznějších tvarů a nejzvrhlejších choutek. Když vám řeknou „Máme toho tolik, co vám chceme ukázat,“ můžete si být jisti, že si vymyslí tisíce způsobů, jak vás mučit. Jak vás potrestat. Ta slibovaná rozkoš je jejich rozkoš. Případně vaše, stanete-li se jedním z nich.

Kdo jednou otevře bránu, navždy je zaslíben peklu. Není úniku, portál se uzavře jen proto, aby zatarasil zpáteční cestu za tím, kdo jí lehkovážně a bez rozmyslů prošel. Je sice jistá naděje na vykoupení, jste-li čistí, například ta, že místo sebe přivedete do pekla několik hříšníků. Měli byste ale vědět, že ďábel nedrží slovo a dříve nebo později si vás opět najde. Kostka si totiž vždy najde toho, kdo ji má otevřít nebo již někdy otevřel. Výjimku tvoří ti, kdo byli k otevření kostky zneužiti někým jiným. Možné východisko z hrozícího utrpení lze hledat v sebevraždě, ale nikdo to vyloženě nepotvrdil. Jisté je jen to, že při hře se zlatavou věcičkou „Jste v daleko větším nebezpečí, než si myslíte.“

Přistupme nyní k samotným filmům. Lze je pracovně rozdělit do několika skupin. Například na úvodní a závěrečnou trilogii a něco mezi nimi. Nebo na úvodní dvojdíl a kvalitativně odlišné škatule. Nebo na první dva filmy a klesající zbytek. Možností je spousta a nemusí vám vyhovovat žádná. Já nicméně zvolím jistou typologii, jelikož pak bude v celé záležitosti větší přehled. A sice na Prvotní trilogii, Kolísavé duo a Trilogii Bota.

Prvotní trilogie

První tři díly jsou obecně považovány za nejzdařilejší (ponecháme-li na chvíli stranou pátý). Vyznačují se podobnou atmosférou a víceméně navazujícím dějem.

První díl se jmenuje prostě. „Hellraiser“. Režíroval jej Barker na motivy své povídky Hellbound heart. Právě Barker je tím, kdo v celé sérii stvořil nejlepší díl. Vystupuje v něm Frank Cotton, který odhalil tajemství hlavolamu a vypravil se na cestu plnou hrůz. Když se do jeho domu nastěhuje bratr s rodinou a při nehodě dojde k ukápnutí krve na podlahu pokoje, v němž Frank zemřel, vrací se jeho tělo zpět a žádá po Julii, své švagrové, již kdysi dávno svedl, oběti, aby se mu vrátila hmota a on navždy unikl ze spárů pekelných stvoření.

Omílat dokola chválu na jeho konto je nošením dříví do lesa. Právem patří ke klenotům hrůzostrašné kinematografie. Potemnělá atmosféra, strach nahánějící svět za zdmi, strhující děj a překvapivý závěr, poctivé, vydařené efekty s notnou dávkou krvavé polevy. To vše zastřešeno geniálním hudebním doprovodem. Škoda mluvit, protože první Hellraiser mluví sám za sebe.

Druhý díl nese název „Hellbound: hellraiser II“. Režie se ujal Peter Atkins. Drží se vysoce nastavené laťky. Volně navazuje nejen na děj, nýbrž i na kvalitu zpracování. Dodržuje nepředvídatelnost, houstnoucí napětí, strach i dostatečnou dávku zvrhlosti. K největším kladům snímku patří bezesporu pekelný labyrint. Samotný děj se pak týká hrdinky z prvního Hellraisera. Je jí Kirsty, která se léčí na psychiatrii u doktora Channarda, který ovšem využívá jejích poznatků k otevření brány do pekla, jehož se chce stát vládcem.

Závěr prvotní trilogie tvoří kousek s názvem „Hellraiser III: Hell on earth“. Natočil jej Anthony Hickox. Přestože již v kvalitě polevuje, je stále dost dobrý na to, aby mohl stát vedle výše zmíněných se vztyčenou hlavou. Děj se soustředí na osobu novinářky Joey, která odhaluje tajemství kostky, pocházející ze sochy Channardem zkamenělých cenobitů. Tito se následně probouzí k životu a doslova rozpoutávají peklo na zemi. K nejlepším scénám patří Pinheadovo řádění v kostele a odhalení okolností, za jakých se stal z Elliotta cenobitem. Atmosféricky se třetí díl nemůže s prvními moc rovnat, je spíše o jatkách, jichž je peklo schopno a tak doplňuje obrázek o tom, co se může dít v hrůzném labyrintu. Cenobity staví mírně do světla obyčejných vrahů, protože zabíjí opravdu vše. Hickox přitvrdil v brutalitě, polevil v emotivnosti.

Kolísavé duo

Kolísavé duo označuje čtvrtý a pátý díl. Čtvrtý jakožto propad, pátý jakožto nečekané vzepjetí. Oba vzdáleně spojuje fakt, že se prvotní trilogie netýkají. Za zmínku stojí určitě i skutečnost, že od čtvrtého mizí z názvů filmů explicitní označení čísla pokračování, což nechť si každý vysvětlí po svém.

Čtvrtý počin s názvem „Hellraiser: Bloodline“ má na svědomí dvojice režisérů Alan Smithee a Joe Cappelle. Pokusili se splnit náročný úkol. Skrze několika staletími se prolínající děj chtěli ukázat, jak kostka vznikla, jak se peklo pokoušelo získat vládu nad světem a jak posléze skončilo. Do hlavní role obsadili tvůrce kostky L´Merchanta a jeho potomky, kteří s pekelníky bojovali až do vítězného konce. Námět sám o sobě hoden minimálně dvou filmů způsobil, že Bloodline působí nekonzistentně a kvalit předchůdců dosáhnout nemůže.

To pátý díl s názvem „Hellraiser: Inferno“ překvapil obratem k opačné straně kvality. Režisér Scott Derrickson pojal film netradičně. Zobrazil peklo, jímž prochází zkažený policista, který otevřel bránu do očistce. Na první pohled nepříliš vábivou myšlenku dokázal opříst dostatečnou dávkou temnoty, strachu, chytlavosti se zájmem o to, jak to dopadne. Přesto, že tentokrát nechal sudy krve za dveřmi, dokázal vytvořit pokračování, které se zážitkem, jaký z něj divák má, může postavit vedle prvních dvou dílů.

Trilogie Bota

Tímto názvem myslím šestý až osmý díl. Všechny jsou spojeny nejen osobou režiséra jménem Rick Bota, ale totálním odklonem od klasického Hellraisera, snahami o inovace a bohužel svižným propadem do tratoliště nevábné podívané. Cenobiti v jeho podání nevyvolávají respekt ani odpor (až na Pinheada), k tomu se objevují jen doslova na zlomek sekundy. Rovněž triky nestojí často za mnoho pozornosti, protože Bota je zřejmě příznivcem počítačových animací a je to vidět, přirozeně to filmům jen škodí. Nejhorší je, že jak cenobiti, tak staré známé postavy působí v jeho snímcích jako pouhé vycpávky, děj se točí vždy kolem něčeho jiného.

Kdyby jeho filmy nenesly přízvisko Hellraiser, byly by dobré, ovšem málokdo se dokáže od původních počinů odpoutat natolik, aby si Botovy pekelníky vychutnal bez tvrdé kritiky.

Šestá návštěva pekla se jmenuje „Hellraiser: Hellseeker“. Snaží se navázat na atmosféru pátého dílu, takže se soustředí na jednu osobu a její muka. Nefunguje to však, protože děj je zmatený, připomíná spíše detektivku, která nakonec odhalí, že všechno je jinak. Snaží se o odkazy k postavě staré známé Kirsty, je to však na škodu, protože ji vůbec nevyužil k zajímavému zašmodrchání děje. Jen jako vycpávku.

Sedmý díl nese název „Hellraiser: Deader“. Vévodí jí reportérka Amy Kleinová, která se vydává do Rumunska po stopách sekty, jejíž vůdce umí přivolat zpět mrtvé. Jak s tím souvisí Pinhead? Tak, že ta sekta mu údajně může ukrást těžce získané duše. Deader postrádá pořádný kus logiky. Bota navazuje na svůj předchozí film. Všímá si opět jednoho člověka, opět předvádí spíše detektivku, ale tentokrát už nevytvořil tak zmatený děj. Pinheadova nepřítomnost by příběh nenarušila, chápu ho zde pouze jako vycpávku.

Konečně osmý počin jménem „Hellraiser: Hellworld“ Botovu ságu (doufám) uzavírá. Vše dotahuje do extrému. Inovatinost zde vrcholí v příběhu, v němž dochází k domnělým vraždám v domě, kde se sešli příznivci hry hellworld, již hráli přes internet. I zde tvoří cenobiti zbytečnou vycpávku, protože příběh jako takový je klasickým vyvražďováním teenagerů inteligentním maniakem. Co na to říci? Snad jen odkázat k lidové moudrosti o přestávce v nejlepším, protože tady se mělo v nejlepším přestat už dávno. Hellworldem pro mě vrcholí Hellraiserovo ponížení. Dál už se snad zajít nedá.

Závěr

Závěrem zbývá osvětlit titulek. Od Barkera k Barkerovi. Je to povzdech a vzhlížení k naději. K naději, že poté, co s Barkerem přišel nepřekonatelný zážitek, poté, co během let ztratil Pinhead ostudou většinu svých jehel, to bude opět Barker, kdo ho vyhrabe z rakve, postaví na nohy a přinutí, aby se konečně probral a začal dělat to, za co ho dole platí a za co ho měli všichni tak rádi. V produkci je totiž Hellraiserovský remake a je doufám plně v Barkerových rukou. Minimálně scénář.

Do doby, než spatří světlo světa, můžeme pouze spekulovat o tom, jestli převálcuje nás nebo Pinheada. Ať už to dopadne jakkoli, mějme na paměti, že nemá cenu brečet nad případným propadákem, stejně jako nemá cenu brečet nad tím, jak to Bota zpackal. Jak totiž říká Pinhead: „Žádné slzy, prosím. To je plýtvání dobrým utrpením.“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    gogolak 20 března 2008 v 12:03

    Výborný článek. Jelikož jsem viděl všechny díly Hellraisera, tak mně
    příliš nového dát nemohl, ale rozhodně je vynikající pro ty, co ho
    neznají. Těm může o této sérii hodně říci. Rovněž souhlasím s autorem v
    názoru, že nejlepšími díly jsou první a druhý a že jakž takž konkurovat
    jim může pouze trojka a Hellraiser: Inferno. Pokud jde o remake, na ten
    se docela těším, mohl by vytáhnout Pinheada zpět nahoru po všech těch
    příšernostech (od šestého dílu výše), kterých jsme byli svědky. Podle
    všeho se toho mají ujmout nějací Francouzi, ale dohled nad celým
    projektem má mít právě Clive Barker. Snad to bude dobré, z mého pohledu
    by byl úspěch, pokud by kvalitativně remake navázal alespoň na třetí
    díl.

Nový komentář