Nejdříve bych vám chtěl osvěžit peněžní matematiku, která rozděluje snímky na úspěšné a neúspěšné (nebojte, není to nic složitého). Aby byl film relativně úspěšný, udává se, že potřebuje vydělat zhruba dvaapůl až trojnásobek svého rozpočtu, tedy částky, do níž se započítávají všechny náklady na film (vyjma marketingu) – polovina vydělané sumy totiž zůstává v kinech. Takže když něco stojí 100 miliónů a vydělá 250, můžeme to považovat za relativní úspěch, i když je třeba možné, že za marketing se zaplatila stejná suma co za náklady! To ale většinou zalepí zisky z DVD, Blu-Ray atd.

My se podíváme na horory, které měli ambice, ale jejichž výdělky se nedovedly vyšplhat ani na uvedený rozpočet (nebo ho jen lehce předčily) a tudíž se z nich staly propadáky, které si žádný producent za rámeček nedá. Poslouží nám k tomu tucet snímků.

Psycho (1998)

A začínáme remakem černobílé klasiky Alfréda Hitchcocka, jehož nový kabát měl v roce 1998 na svědomí dnes již neznámý Gus Van Sant. Předělávky před 13ti lety ještě nebyly tolik v oblibě jako dnes, Psycho ale byla příliš velká a známá značka. Producenti neškudlili a nasypali do filmu slušných 60 miliónů dolarů, herecky se zúčastnili třeba Vince Vaughn, Julianne Moore nevo Viggo Mortensen. Jaké však bylo jejich překvapení, když „slavný“ remake prolétl kiny takřka bez povšimnutí s celosvětovými 38 miliony a drtivými recenzemi! Dobře vám tak, když przníte legendu!

Lost Souls (2000)

Janusz Kaminski je polský rodák, na kterého se v 90. letech usmála štěstěna. Pro svůj nový snímek si ho coby kameramana vybral samotný Steven Spielberg a Janusz dostal svého prvního oscara (tím filmem byl samozřejmě Schindlerův seznam). Od té doby to spolu ti dva úspěšně pečou. Bylo to asi někdy po úspěšné záchraně vojína Ryana (další plešoun), když si Kaminski tak nějak střádal plány na svůj režijní debut. Dostal na něj 50 mega (asi se strýček Steven přimluvil) a stal se jím právě Ďábel přichází. Což o to, vizuálně byl snímek vydařený, ale to bylo tak asi vše. Zdrcující reakce doprovázely i mizerné tržby, které činily ubohých 31 milionů celosvětově.

Ghosts of Mars (2001)

John Carpenter patří a patřit vždycky bude mezi hororovou smetánku, jenže čiperný dědula – stojící za legendárním Halloweenem, Mlhou či Věcí – se v 90. letech začal pomalu propadat do stínu horších a horších filmů i bídnějších výdělků. Pomyslný „vrchol“ přišel ale až na začátku tohoto století, kdy do kin vypustil Duchy Marsu. Ten stál studia 30 melcků, ale s hrozivými kritikami v zádech jich v Americe vydobil jen 8 a ve zbytku světa se nevybralo ani to! Pro Carpentera to znamenalo dlouhodobé ukončení kariéry, kterou oživil až minulý rok.

D- Tox (2002)

Odkládané premiéry jsou dalším faktorem, které z filmů dělají naprosté propadáky. Jako příklad nám poslouží akční film s nádechem hororu D-Tox, ve kterém hlavní roli ztvárnil samotný Sly. Rozpočet činil slušných 55 míčů, jenže film byl natočen již roku 1999 a do kin se dostal až o tři léta později. Slabé studio, vystupující pod zkratkou DEJ, ho dokázalo dostat jen do pár desítek kin, takže v Americe D-Tox nevidělal ani sto tisíc dolarů! Z ostatních destinací sice přilétlo 6 melounů, ale i tak se z filmu stala perfektní ukázka nezvládnuté práce. Ale podobné případy nejsou vyjímkou ani dnes. Vzpomeňme na nedávnou premiéru Case 39 s Renée Zellweger, který byl natočen 2009, ale kinodistribuce se dočkal až o rok později, když už jsme ho mohli vidět na DVD (i u nás). Jak to asi dopadlo nemusím připomínat.

Queen of the Damned (2002)

Interview s upírem (1994) je jeden z nejlépe hodnocených hororů 90. let. Hvězdně obsazený film (Cruise, Pitt, Banderas a další) vydělal dost velký balík a proto se hlavouni z Warner Bros. rozhodli zopakovat úspěch s volným pokračováním. Jenže ouha, Královna prokletých už nikoho nezajímala a pomyslný souboj rozpočet vs. výdělek skončil stavem 35:45, což znamená neúspěch.

Exorcist: The Beginning (2004)

A opět Warneři a snaha pokračovat tam, kde se již pokračovat nemělo. Prequel k prvnímu, legendárnímu Vymítači ďábla (1973), který ve své době šokoval svět, byl problémový již od začátku. Zrození se vyrábělo celkem 7 let, vystřídalo se u něj hned několik režisérů, rozpočet se vyšplhal až na astronomických (alespoň v hororovém žánru) 80 mil. USD a dokonce vznikly dvě různé finální verze. Film samozřejmě neoslnil ani svými kvalitami, v kinech nakonec svůj rozpočet téměř vyrovnal (78 celosvětově). Producenti ale stejně zaplakali.

Cursed (2005)

Wes Craven je podobný případ jako John Carpenter. Všechno šlo, dokud se svět nepřekulil do třetího tisíciletí. Koncem 90. let zakončil trilogii Vřískot a na chvíli se odebral pryč z filmového světa. Roku 2005 se však vrátil s hororem Prokletí a důvěřivý producenti do něj vložili 40 melcků. Bídná kvalita však zastínila návrat i tohoto mistra hrůzy, takže příjmy se nevyšplhaly ani k třicítce. Podobně špatně si vedl i My Soul to Take (2010), takže Cravenovi nezbývalo než se opět vrátit k „vřískajícímu“ pokračování.

Doom (2006)

Slavná značka vám automaticky hit neudělá (Resident Evil je jediná výjimka), ostatně o problémech herních adaptací jsem se zmiňoval již minule. Studia to ovšem čas od času zkusí. Universal si vzal roku 2006 na paškál legendu legend, slavnou hororovou střílečku Doom a do výroby nacpal celkem 60 melounů. Jenže ani pasáž z pohledu vlastních očí, ani „The Rock“ a Karl Urban snímek nespasili a vydělaná částka na rozpočet nedosáhla. Herní adaptace jsou dosud v Hollywoodu tabu.

Invasion, The (2007)

Producent Joel Silver nám dal první dva Predátory, trilogii Matrix a spoustu další (lepších i horších) kousků. Z většiny dokázal vydolovat pěkný obnos, avšak – stejně jako každý – občas šlápne vedle. Jeden z největších průšvihů má jméno Invaze – scifi horor s Nicole Kidman a Danielem Craigem v hlavní roli. Populární námět o mimozemském viru spolykal 80 milionů a spoléhal především na hvězdnou auru australské krásky. Jenže Kidmanka už několik let nikoho neláká a za její účasti se rodí jedno fiasko za druhým (Australia, Nine, The Golden Compass, The Stepford Wives atd.). Invaze celosvětově utržila jen čtyřicítku a to i přesto, že ohlasy na ni nebyly nejhorší.

Grindhouse (2007)

Projekt dvou slavných kamarádů – režisérů Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze – měl kultovní parametry (jak už to bývá zvykem) dávno před premiérou. Každý z nich natočil jeden film, oba tvořili celek. Zatímco v Americe se Grindhouse vysílal pohromadě, ve zbytku světa se projekt rozdělil na Auto zabiják a Planetu teror. Tak jako tak se tříhodinová retro jízda za 70 mega nepotázala s diváckou odezvou, což se projevilo souhrnou padesátkou. Od projektu, ve kterém se objeví poměrně dost hvězdiček (obvykle režisérovi oblíbenci), se čekalo zkrátka víc.

Hannibal Rising (2007)

Původní trilogii o Hannibalu Lecterovi (Mlčení jehňátek, Hannibal a Červený drak) máme skoro všichni rádi. Proto jsme se roku 2007 těšili na preguel, v němž uvidíme vznik této legendární postavy. Anthony Hopkins byl sice pryč, silná značka ale zůstala. Producenti přesto uvolnili jen 50 milionů, což se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé. Žádný z filmů původní trilogie v tržbách nikdy nešel pod 200 mega (Scottův Hannibal dokonce 350!), Zrození však vyšumělo rychleji než laciné šampaňské. Osmdesátka celosvětově byla hanba, kritiky chválou také šetřili a snímek tak zůstal daleko za očekáváním. Nepomohli ani zvěsti o ztracené umělé hlavě a penisu.

Wolfman, The (2010)

Velice smutný osud postihl i remake legendárního Vlkodlaka ze 40. let. Samotný film se několikrát přetáčel, dotáčel, měnil se režisér i obměňoval štáb, zatímco rozpočet závratným tempem bobtnal. Když se pak snímek dovalil do kin, vykazoval náklady 150 mil. USD jen za výrobu, což je pro čistou hororovou žánrovku neuvěřitelné a obrovské číslo nemající obdoby (tolik stojí komiksárny a největší letní vypalovačky). Jediné, co nás může potěšit je, že na remake dopadl Vlkodlak celkem slušně a těch vydělaných 140 mega není málo. Hold kdyby se nic nepokazilo mohl z něj být hit. Ale to je důvod k přemýšlení především pro hlavouny z Universalu.

Dovětek

Jak vidíte, Hollywood není jen zlatou žílou pro filmaře, ale i místo, kde můžete velmi rychle přijít na buben. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je tenká, takže i geniální dílo může prosvištět bez povšimnutí, kdežto dobře prodaná cípovina vydělá majlant. Spravedlnost prostě neexistuje. Já si jen přeji, aby se i přes tyto odstrašující případy (zejména Vlkodlak) studia nebála do hororů nvestovat pěkné peníze, protože s ultralevnými srágorami typu Paranormal Activity příliš nadějnou budoucnost nevidím…

P.S.: Chtěl jsem do žebříčku zasadit i Uwe Bolla, ten by ale vydal za celý článek, poněvadž co film, to propadák. Tak si z něho uděláme srandu třeba příště.