Andrej Romanovič Čikatilo


Narodil se 16. října 1936 v malé vesničce Yablochnoye na Ukrajině. Jeho otec byl vojákem Rudé armády a krátce po jeho narození musel jít bojovat ve druhé světové válce proti němcům. Byl zajat, mučen, ale po válce byl jako válečný zajatec propuštěn. Jenže místo aby se dočkal ovací, byl zatčen ruskou policií a obviněn z velezrady. Následně ho popravili. Malý Andrej tak žil v malinkém příbytku jen se svou matkou a sourozenci. V dětství byl však často vystaven traumatizujícím zážitkům, což se s ním neslo i v dospělosti. Byl často svou matkou bit za noční pomočování a pořád si na něm vybíjela svou zlost. Navíc jeho starší bratr Štěpán se údajně stal obětí kanibalismu při obrovském hladomoru, který zažíval celý Sovětský svaz. Toto tvrzení však nebylo nikdy prokázáno. Stalin tehdy přikázal všechnu úrodu odevzdat ve prospěch armády, a tak byl jeho bratr údajně unesen sousedy, kteří ho zabili a snědli.

V dospívání jeho trápení neskončilo. Přes svou divnou povahu nebyl mezi kolektivem moc oblíbený, a tak většinu času trávil stranou od svých spolužáků. Díky tomu se mohl věnovat především učivu, které mu zajistilo velmi slušné známky. Přesto všechno sám sebe z hloubi duše nenáviděl. Trpěl totiž impotencí, s čímž se nemohl vyrovnat. Chtěl se dostat na moskevskou státní univerzitu a studovat práva, ale neudělal ani přijímací zkoušky, a tak nastoupil na vojnu. Když ji ukončil, přestěhoval se do Rodionovo-Nesvetayevsky a začal pracovat jako opravář telefonů. V té době měl i svůj první pohlavní styk. V 18 letech znásilnil teprve třináctiletou kamarádku své sestry. V roce 1963 se oženil s jinou kamarádkou své sestry. Přes svou impotenci se mu podařilo zplodit dvě děti. V popisu, který udal policistům při svém pozdějším zatčení uvedl, že intimní chvilky z jeho manželkou byly jen minimální a protože byl impotentní, musel spermie dotlačit do pochvy svými prsty. V roce 1965 se jim narodila dcera Ludmila a o rok později syn Yuri. O svém otcovství nikdy nepochyboval, ale kdo ví.

V roce 1973 si udělal Čikatilo dálkový kurz ruské literatury, aby se z něj mohl stát učitel. S rodinou se přestěhovali do Novoshakhtinsku, kde začal vyučovat na místní škole. Jenže ve své práci dlouho nevydržel, protože ho několik studentek obvinilo ze sexuálního obtěžování a ředitel ho nechal vyhodit. S potupou přijal místo v místní továrně. V roce 1978 se s rodinou přestěhovali do malého městečka Shakhty blízko Rostova. Brzy poté začal poprvé vraždit.

22. prosince 1978 Čikatilo nalákal teprve devítiletou dívku do starého domku na kraji lesa, který tajně koupil. Pokusil se ji znásilnit, ale nedosáhl erekce, a tak když se dívka začala bránit, dostal záchvat vzteku a začal ji škrtit a bodat, přičemž ejakuloval. V tu chvíli si uvědomil, jak ho pocit umírajícího těla pod sebou vzrušuje. Přestože důkazy, které dali dohromady kriminalisté, ukazovaly na Čikatila, byl z vraždy obviněn mladík Alexsandr Kravchenko, recidivista, který si nedávno odpykal trest za znásilnění. Při výslechu byl mučen a pod nátlakem se k činu přiznal. Dostal patnáct let vězení, ale na protesty pozůstalých byl nakonec popraven. Čikatilo vylekaný z toho, jak byl blízko odhalení, se stáhl na čas do ústraní. Jenže v září 1981 vraždil znovu. Tentokrát se jeho obětí stala studenka Larisa Tkachenko. Sedmnáctiletá dívka si příležitostně přivydělávala jako prostitutka, a tak s ním odešla do lesa, kde si spolu měli užít. Jenže Čikatilo opět nedosáhl erekce, což vedlo k tomu, že se mu dívka začala posmívat a on dostal opět záchvat zuřivosti. Dívku pobodal a uškrtil. Potom si dal zase půl roku pauzu.

Znovu začal až v červnu 1982. Do konce tohoto roku zavraždil sedm mladých lidí. Své oběti si vyhledával na autobusových nebo vlakových zastávkách. Staly se jimi dvě mladé dívky Lyubov Biryuk a Lyubov Volobuyeva, teprve devítiletý chlapec Oleg Pozhidayev, kterého zabil přímo ve vlaku, a další tři mladí tuláci obou pohlaví a jedna prostitutka, které nalákal do blízkého lesa pod příslibem peněz a alkoholu. Během letních prázdnin roku 1983 zavraždil čtyři mladé ženy, jejichž ostatky nalezli policisté opět v lese. Byly jimi opět tulačky a ženy bez domova. Čikatilo stále více dostával chuť na orgasmus, který ovšem přicházel jenom při vraždění. On sám si moc dobře uvědomoval své činy, ale nemohl si prostě pomoci. Pud sebeukájení přicházel stále častěji a do konce roku 1983 začal zabíjet jako na běžícím páse. Do vánoc stihl zavraždit ještě tři ženy a jednoho muže. Všichni byli ve věku 17- 25 let.

V témže roce byl proto sestaven na příkaz Moskvy speciální kriminalistický tým specialistů pod vedením majora Fetisova. K vyšetřování se k němu na místě připojil i soudní analytik Bukarov. Začalo rozsáhlé pátrání, které bylo utajováno před širokou veřejností. Několik lidí bylo neprávem obviněno a zatčeno. Jeden z nich spáchal v cele i sebevraždu. Někteří z nich se pod nátlakem a hrubým násilím k vraždám nedobrovolně přiznalo. Soustředili se především na duševně choré obyvatele a sexuální násilníky. V té době zatčen i Čikatilo za drobné přestupky a vraždění tak na čas ustalo. Během roku 1984 zavraždil celkem patnáct obětí. Většinou se jednalo o chudé dívky, ale i tři chlapce. Tentokrát vraždil i za hranicemi Ruska. Jednu vraždu spáchal v Uzbekistánu a druhou v Kazachstánu. Dokonce se mu během jednoho řádění podařilo zabít dvaatřicetiletou matku i její jedenáctiletou dceru. Policejní složky i přes značné posílení a vyčerpávající pátrání mu stále nebyly na stopě. Moskva si začala žádat něčí hlavy a Fetisov s Bukarovem byli stále pod větším tlakem.

13. září 1984 byl na vlakovém nádraží sledován tajným policistou, který si všiml jeho podezřelého chování. Muž jej sledoval, jak se snaží odvést mladou dívku do lesa poblíž Rostova, a tak zakročil. V tašce byl u něj nalezen nůž a lano. Pro nedostatek důkazů z vražd byl odsouzen pouze na jeden rok. Nakonec byl po třech měsících v prosinci předčasně propuštěn. Vrah se raději rozhodl zmizet, a tak se rodina opět stěhovala. Tentokrát do města Novocherkassk. Začal obchodně cestovat a tím pádem mohl rozšířit své pole působnosti. Znovu začal vraždit na konci července roku 1985. Během jednoho týdne zavraždil blízko Moskvy dvě devatenáctileté ženy (Natalya Pokhlistova, Irina (Inessa) Gulyayeva). Potom nastal chvíli klid až do roku 1987, kdy na obchodní cestě na Ukrajinu opět zabil ve vlaku malého chlapce. Po další vraždě toho roku, kdy se obětí stal opět chlapec, došla Moskvě trpělivost a vyšetřování převzal inspektor Kostoyev, který spolupracoval i na předchozích vraždách. Obnovil opět policejní dozor nad většinou vlakových nádraží, hlavně v okolí Rostova, a začal nový hon na možné pachatele. Další a další mladí delikventi byli zatýkáni a mučeni, ale skutečný vrah byl pořád na svobodě. Čikatilo se zalekl a dal na rok pokoj. Mezitím se k vyšetřování připojil psycholog Bukhanovsky, který začal skládat svůj první profil masového vraha ve své kariéře.

Vrah začal řádit v dubnu 1988, kdy zavraždil dodnes neidentifikovanou ženu blízko městečka Krasny Sulin. Následovaly dvě rychlé vraždy mladých chlapců v rozpětí měsíce a půl. Další řádění začalo až v březnu 1989 a Čikatilo začínal čím dál více ztrácet zábrany a přestával být ostražitý. Během března až srpna zabil pět lidí. Dokonce i osmiletého chlapce v den jeho narozenin, nebo maďarskou studentku. V roce 1990 stačil zabít sedm chlapců a dvě ženy. Navíc si jednu z obětí troufl zabít přímo v botanických zahradách města Rostov. Policie cítila bezradnost a nejvyšší policejní složky vyhrožovaly samotným inspektorům smrtí a pracovními tábory. Počet policistů se ztrojnásobil a dokonce to došlo i tak daleko, že se policistky převlékaly za prostitutky a bezdomovkyně. Jenže žádné ovoce to nepřineslo, protože vrah začal být zase opatrný a vypadalo to, že se opět stáhl do ústraní.

Jenže 6. listopadu nadešel zlomový den, který ukončil několikaleté bestiální vraždění. Andrej Čikatilo se dopustil obrovské chyby, kterou už nikdy nemohl vzít zpět. Ten den zrovna zavraždil dvaadvacetiletou Světlanu Korostik. Když se vracel z lesa na vlakové nádraží poblíž městečka Leskhoz, byl zastaven hlídkujícím policistou, kterému se zdál podezřelý. Ten se mu snažil nalhat, že v lese sbíral houby, jenže policista si všiml drahého obleku, který měl podezřelý na sobě a navíc nesl v ruce tašku na doklady. Takto přece nevypadá turista, který si vyrazí na houby. Navíc si všiml krvavých skvrn na límci. Čikatilo ovšem zachoval chladnou hlavu a policistovi nalhal spoustu nesmyslů a ten mu bohužel uvěřil. Nechal ho jít, přestože kdyby otevřel jeho tašku, uviděl by v ní amputované prsa oběti. Když ovšem dotyčný policista vyplňoval na stanici zprávu o podivném setkaní, našli jiní policisté v lese těla dvou obětí. Jedno z nich bylo právě zavražděné Světlany a to druhé malé dívky, kterou vrah zabil už v roce 1978. Obě těla ležela jen třicet stop od sebe. Policie však již měla vrahův popis a chystala na něj zatykač. Neuvěřitelné se však stalo skutečností a oni nemohli vraha zatknout, protože neměli dostatek usvědčujících důkazů. Přesto nechali Čikatila nepřetržitě sledovat.

20.listopadu 1990 se konečně dočkali. Podezřelý se vydal ze svého domu se džbánem pro pivo a po cestě dělal neslušné návrhy hrajícím si dětem. Jakmile vyšel z hospody, byl zatčen a odvezen na stanici. Policie měla deset dnů na hledání nových důkazů, než ho budou muset znovu pustit na svobodu. A jeden se jim záhy naskytl. U jedné z posledních chlapeckých mrtvol zjistili, že se z vrahem popral a ukousl mu kousek prstu. I když šlo jen o povrchové zranění, bylo jasně vidět, že Čikatilo má něco s jedním prstem. Přestože na něj použili všelijaké metody výslechu, on se pořád nepřiznal a uběhlo už devět dní. Nakonec byl k vězni přizván psycholog Bukhanovsky a ten dostal z vraha konečné přiznání. Jenže ani to vedení nestačilo. Chtěli hmatatelný důkaz o jeho vině a Andrej Čikatilo jim ho nakonec nabídl sám, když dobrovolně ukázal policistům mrtvá těla, které ještě neobjevili.

 

Soud
Mezi 30. listopadem a 5. prosincem se přiznal k 56 vraždám. Tento počet policii doslova šokoval, protože do té doby měli záznam pouze o 36 mrtvých. Ve vězení čekal Čikatila zvláštní bezpečnostní proces, protože v ruských věznicích jsou pedofilové obtížným hmyzem a spoluvězni se na těchto monstrech mstí a zabíjejí je s velkým opovržením. Jenže se vyskytl i další problém, protože ve vězení, kde byl umístěn, pracovalo i několik pozůstalých jeho obětí, kteří se mu chtěli rovněž pomstít. Ve vězení se však začalo jeho chování měnit k horšímu. Zatímco v cele se choval slušně, klidně spal, jedl, četl si noviny a psal dopisy, tak při výslechu se choval hrubě a místy velmi agresivně.

V roce 1991 se zhroutil Sovětský svaz, a tak se Čikatilův soud stal nejdůležitější událostí nového Ruska. Soud začal 14. dubna 1992, kdy byl Čikatilo umístěn do železné klece, aby na něj nemohli zaútočit pozůstalí, kteří zaplnili celou soudní síň a neustále se domáhali soudu, aby je nechal vykonat spravedlnost. Vrah je urážel a stejně i zesměšňoval celý soud svými nejapnými výroky, jako například že je gravidní, že byl ozařovaný. Během procesu si i dvakrát spustil kalhoty a na všechny ukázal své genitálie a vykřikoval, že není homosexuál. Snažil se na soudu vymanit mírný trest za to, že byl ochotný spolupracovat. Před vynesením rozsudku si dokonce začal zpívat a musel být na chvíli vyveden ze soudní síně. Když měl možnost se naposledy vyjádřit před vynesením rozsudku, zůstal potichu. Soud skončil 31. července a Andrej Čikatilo byl usvědčen z 53 vražd, za každou z nich byl odsouzen k trestu smrti. Navíc se doznal i ke kanibalismu. Svým obětem odřezával genitálie, které později snědl. Chtěl se jím tímto pomstít za svou impotenci. Někdy svým obětem ukousl i kus masa ještě když umíraly a pochutnal si tak na čerstvém mase. Tyto praktiky však nedělal při všech obětech. Když soudce Leonid Akhobzyanov vynesl rozsudek, v soudní síni zazněl potlesk a radostné výkřiky. Čikatilova poslední věta u soudu zněla:

“Udělal jsem společnosti nesmírnou laskavost, když jsem ji očistil od těchto bezcenných lidí.”

Poté byl odveden do cely smrti. Dne 4. ledna 1994 zamítl prezident Boris Jelcin jeho žádost o milost pro shovívavost. 14. února byl Čikatilo odveden ve věznici Novocherkassk do zvukotěsné místnosti a popraven jediným výstřelem za pravé ucho.

Příběh o masovém vrahovi se dočkal i dvou filmových zpracování. Tím známějším je snímek Citizen X – který byl natočený podle knižní předlohy Roberta Cullena (The Killer Department). Druhý snímek vznikl v roce 2004 pod názvem Evilenko.

Spisovatel Tom Rob Smith o něm napsal svůj román Child 44 a dokonce je mu věnována i jedna píseň Psychopathy Red od skupiny Slayer.

Oběti

  1. Yelena Zakotnova, 9 let, 22. prosince, 1978
  2. Larisa Tkachenko, 17 let, 3. září 1981
  3. Lyubov Biryuk, 13 let, 12. června 1982
  4. Lyubov Volobuyeva, 14 let, 25. července, 1982
  5. Oleg Pozhidayev, 9 let, 13. srpna, 1982
  6. Olga Kypřina, 16 let, 16. srpna, 1982
  7. Irina Karabelnikova, 19.let, 8. září, 1982
  8. Sergey Kuzmin, 15 let, 15. září, 1982
  9. Olga Stalmachenok, 10 let, 11. prosince, 1982
  10. Laura Sarkisyan, 15 let, 18. června, 1983
  11. Irina Dunenkova, 13 let, červenec, 1983
  12. Lyudmila Kushuba, 24 let, červenec 1983
  13. Igor Gudkov, 7.let, 9. srpna, 1983
  14. Valentina Chuchulina, 22 let, 19. září, 1983
  15. Unknown woman, 18-25 let, léto či podzim, 1983
  16. Vera Shevkun, 19 let, 27. října, 1983
  17. Sergey Markov, 14 let, 27. prosince, 1983
  18. Natalya Shalapinina, 17 let, 9. ledna, 1984
  19. Marta Rybenko, 45 let, 21. února, 1984
  20. Dmitriy Ptashnikov, 10 let, 24. března, 1984
  21. Tatyana Petrosyan, 32 let, 25. května, 1984 ( matka)
  22. Svetlana Petrosyan, 11 let, 25. května, 1984 ( dcera)
  23. Yelena Babulina, 22 let, červen, 1984
  24. Dmitriy Illarionov, 13 let, 10. července, 1984
  25. Anna Lemesheva, 19 let, 19. července, 1984
  26. Svetlana Tsana, 20 let, červenec, 1984
  27. Natalya Golosovskaya, 16 let, 2. srpna, 1984
  28. Lyudmila Alekseyeva, 17 let, 7. srpna, 1984
  29. Unknown woman, 20-25 let, 8-11. srpna, 1984 (Uzbekistán)
  30. Akmaral Seydaliyeva, 12 let, 13. srpna, 1984 ( Kazhakstan )
  31. Alexander Chrpek, 11 let, 28. srpna, 1984
  32. Irina Luchinskaya, 24 let, 6. září, 1984
  33. Natalya Pokhlistova, 18 let, 31. července, 1985
  34. Irina (Inessa) Gulyayeva, 18 let, 25. srpna, 1985
  35. Oleg Makarenkov, 13 let, 16. května, 1987
  36. Ivan Bilovetskiy, 12 let, 29. července, 1987
  37. Yuri Tereshonok, 16 let, 15. září, 1987
  38. Unknown woman, 18-25 let, 1-4. dubna, 1988 (zemřela blízko vesnice Krasny Sulin)
  39. Alexey Voronko, 9 let, 15. května, 1988
  40. Yevgeniy Kurativ, 15 let, 14. července, 1988
  41. Tatyana Ryzhova, 16 let, 8. března, 1989
  42. Alexander Dyakonov, 8 let, 11. května, 1989 ( zemřel v den svých narozenin)
  43. Alexey Moiseyev, 10 let, 20. června, 1989
  44. Helena Varga, 19 let, 19. srpna, 1989 ( maďarská studentka)
  45. Alexey Khobotov, 10 let, 28. srpna, 1989
  46. Andrei Kravchenko, 11 let, 14. ledna, 1990
  47. Yaroslav Makarov 10 let, 7. března, 1990 (zemřel v botanických zahradách)
  48. Lyubov Zuyeva, 31 let, 4. dubna, 1990
  49. Viktor Petrov, 13 let, 28. července, 1990
  50. Ivan Fomin, 11 let, 14. srpna, 1990
  51. Vadim Gromov, 16 let, 16. října, 1990
  52. Viktor Tishchenko, 16 let, 30. října, 1990
  53. Svetlana Korostik, 22 let, 6. listopadu, 1990

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Solo ( profil autora )

Život je hořký. Bohudík!

Nový komentář